A kde máš Kristovy rány?

Znám optimisty, kteří neochvějně očekávají rozkvět církve: opět se naplní prázdné kostely, semináře a kláštery. Nevyvracím jim to, ale domnívám se, že křesťanů bude stále méně. Pro důkazy nepotřebujeme chodit daleko. Je to celosvětový jev. Uvádí se několik příčin, ale tu skutečnou jsem slyšel v nedávné debatě poprvé jasně: vinno je evangelium. Ano, Kristovo evangelium! Jsou to požadavky kázání horského, následování Krista v nesení kříže. Nic z toho pro dnešní změkčilé přecitlivělé zlenivělé pokolení hédonistů. Kdepak kříž! Kdepak utrpení poctivého křesťanského života! Vždyť on se dá žít i v pohodě a závětří (viz. na př. arcibiskupa Wielguse). Proč bych měl trpět právě já?

Světci Martinovi se ukázal ďábel v královském rouchu: Já jsem Kristus. Poslouchej mne! A Martin na to: A kde máš Kristovy rány? Poučná legenda! Milý křesťane, Kristův následovníku, kdepak máš rány? Což dnes může někdo žít bez bolestných ran, když vidí, co se děje ve světě, v církvi, v národech, v lidských duších? – Konečně si někdo položil otázku „na tělo“: Proč bych měl být právě já bez utrpení?