Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Václav Vacek: Pozvání k Večeři Páně

XV. O jednotlivých prvcích bohoslužby - 1. část

Snad každý ví, že Večeře Páně má dvě části. Bohoslužbu slova a bohoslužbu díkuvzdání. Pokaždé nám jsou bohatě prostřené dva stoly: stůl moudrosti Boží a stůl hostiny Páně.
Pokud má někdo z biblických textů dojem, že jsou příliš náročné, jakoby s námi Kristus stále nebyl spokojen, říkám mu, ještě jsi neobjevil bohatství, které Ježíš do liturgie vložil. Kdo porozumí řeči liturgie, dokáže vnímat při Večeři Páně obrovský zdroj nezasloužené přízně, která nás, bez ohledu na náš výkon, pozvedá, těší a povzbuzuje.
Objevujeme-li, že Bůh s námi má veliké plány, nevadí nám náročnost božího slova. Vítáme ji. Máme rádi učitele, kteří znají svůj obor, umí učit a jsou spravedliví. Mají-li navíc smysl pro humor, je to dokonalé. Vyhledáváme nejlepší trenéry, šéfy, režiséry ., ti nás mohou nejvíce naučit. Ježíš je jedinečný Učitel, jediný Mistr (1) a je také hostitelem nad jiné. Kdo nás umí potěšit, obdarovat a obejmout jako on? V liturgii je Boží slovo, které nás někdy usvědčuje z naší bídy, umístěno uprostřed bohatých projevů Božího přátelství.

V minulých kapitolách jsme mluvili o hlavních úmyslech Ježíše v liturgii. Pokusíme si všimnout, jednotlivých prvků dnešní liturgie, aby nám vyniklo bohatství Ježíšovy slavnosti. Snad nám další řádky pomohou dokreslit, v jak obrovské míře se nám liturgická slavnost snaží zprostředkovat Boží přátelství.

Proč přicházejí lidé na fotbal nebo na koncert? Baví je to. Ježíš nám objevuje naši hodnotu. Pokládá nás za přátele a my si vážíme všeho, k čemu nás zve. Ježíš se těší ze života, má potřebu oslavovat Otce a nás zve slavit. I my se s ním rádi setkáváme, potřebujeme jej slyšet a zakoušet, že jsme pro něj důležití. Potřebujeme se vidět také s druhými a společně slavit to nečekané - jsme "zvláštním vlastnictvím Božím".

Znovu připomenu, Večeře Páně není soukromou modlitbou. Osobní, soukromá modlitba, je důležitá (a je předpokladem k modlitbě společné). Kdo nedovede být sám se sebou, těžko se setká s druhým a s Bohem. Ale slavit nemohu sám. K tomu potřebuji druhé. Také k poznávání a hledání potřebují druhé. V žádném oboru lidské činnosti si nikdo nestačí sám. Umělci mají také potřebu vyslovit se druhým.

Někteří ještě pamatujeme, jak v kostelích řada kněží latinsky sloužila u oltářů, každý svou mši. Nezávisle na sobě (některý kněz začínal, jiný byl uprostřed a jiný končil). Lidé se při tom modlili soukromě nebo společně některé modlitby, růženec, zpívali písně, které popisovaly to, co se odehrávalo u hlavního oltáře. (2) Při důležitých chvílích ministrant zazvonil, aby lidé přerušili své modlitby a chvilku se věnovali nějakému "tajemství", a pak se opět vrátili ke své - neliturgické modlitbě. (3)

Nejdůležitější při bohoslužbě není to, co děláme my (naše modlitby, zpěv, klečení), ale to, co činí Bůh (pro nás a s námi). Hostitelka má radost, když hostům chutná, když si přidávají jídlo a je jim spolu dobře. Bohu uděláme radost svým zájmem o porozumění a odpovědí na jeho nabídku. Nechme se vést Ježíšem. Z jeho učení máme vycházet. Neřiďme se osobním vkusem a neprohlašujme své názory za bohumilou zbožnost.
Bůh slouží nám lidem. Kristus je naším hostitelem. Říkali jsme si, on se na nás těší víc, než my na něj. On nám chce zprostředkovat Boží lásku. Bohoslužba má být oslavou Otce, modlitby směřují skrze Ježíše k Otci.

O přípravě na bohoslužbu bude řeč nakonec.
Všimněme si postupně jednotlivých prvků bohoslužby.

  1. Bohoslužba často začíná písní. Ta je důležitým nástrojem k vytvoření pospolitosti. (Všimněte si, sejdou-li se někde Moravané, brzy začnou zpívat a víme, co to udělá s námi Čechy. Jen podivín nebo mrzout by odmítl při svatbě zpívat.) Kdo se odmítne zapojit, ještě neobjevil společnou modlitbu. Nezpívá-li se, je přečten verš uvádějící myšlenku bohoslužby.
  2. Celé shromáždění na sobě kreslí znamení kříže. Jako se židé halí do modlitebního pláště - talisu, tak se my halíme do tohoto znamení Boží lásky. Tak nás Bůh miloval, že dal svého milovaného syna pro záchranu a život hříšníků. (Srov. Jan 3:16 ) Při křtu jsme byli ponořeni do lásky Otce, Syna i Ducha. Znamením kříže začínáme mnohá svá konání. Liturgie nás ponořuje náruče Boží.
    Zároveň znamením kříže přijímáme veliké varování - dějiny křesťanů dávají zapravdu Ježíšovu varování: býváme nesnášenliví k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my. (4)
    I apoštolové v sobě nosili virus nesnášenlivosti. Nejme lepší než oni - proto se znamením kříže pokaždé "pleskneme přes ruce", které tak snadno zatínají proti druhým pěsti a ukazují na druhé - k jejich smetení. "Pokřižováním" se zříkáme nesnášenlivosti "pro čistotu víry".
  3. Předsedající zdraví shromážděné a vítá je. Jménem Ježíše, on je hostitelem. Je dobře si uvědomit, že nám Ježíš "podává ruku" a zve nás dopředu. Věříme, že je uprostřed nás?
  4. Kající modlitbou jsme pozváni k odpuštění - aby nás nic neoddělovalo od druhých a od Boha, a netlačilo do země. Podmínky odpuštění známe. Už tridentský katechismus připomíná (tridentský koncil skončil r. 1563), jak se máme připravit na Večeři Páně: "Nejprve se rozpomeň, zda žiješ v přátelství se všemi bližními a jestli je upřímně miluješ.".) Neděláme to. Jinak by náš život ve farnosti by vypadal jinak. Byl by láskyplnější .
    Známe ovšem starší výzvu větší utority: "Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar". Mt 5,23-24 Srov. Mt, 5,20-26 (5)
  5. Trojí zvolání: "Pane / Kriste, smiluj se", nemá kající charakter, proto se má zpívat. Je pozůstatkem velikonočního chvalozpěvu, kterým prvotní církev vítala uprostřed svého shromáždění Zmrtvýchvstalého Krista. Učedníci byli svému Mistru nesmírně vděční, že na ně nezanevřel, když jej po jeho zatčení opustili, přestali mu věřit, že je Mesiášem a nečekali u hrobu, až vstane z mrtvých. Žasli, že jim Ježíš zachoval své přátelství, vyhledal je a nadále se jim věnoval, aby mohli dorůstat.
  6. Sláva na výsosti Bohu. O nedělích a svátcích (mimo adventní dobu a dobu přípravy na Velikonoce (postní dobu) zpíváme nebo recitujeme tento chvalozpěv. (6)
  7. Výzva "Modleme se", otvírá tichem prostor k osobní modlitbě. Říkal jsem, že liturgie je společnou modlitbou. Ale na několika místech nám dopřává prostor k osobní modlitbě.
    Často z nepochopení chvíle ticha nevyužíváme. Lidé si myslí, že kněz nemůže v misálu najít text modlitby. Pokud se ovšem nepřipravím na bohoslužbu předem a nepromyslím si proč a zač přicházím poděkovat, těžko jsem schopen na poslední chvíli svou osobní modlitbu formulovat. Šidím se.
  8. Vstupní modlitbou uzavírá předsedající osobní modlitby všech.
  9. Následují biblická čtení. Určitě se máme připravit na nedělní lekce. (Ve všední den, pokud se účastníme bohoslužby, tolik času většinou nemáme.) Úryvek z Písma poslouží tomu, kdo zná celek. Pro porozumění je důležité si přečíst širší text a všimnout si, na co úryvek navazuje. Nikdo nepřicházíme do kina, abychom dopředu nevěděli, zda budou promítat veselohru nebo tragedii. Před představením opery si také přečteme libreto.
    Předsedající bohoslužbě má dbát, aby byla jednotlivá čtení uvedena pár slovy k lepšímu pochopení.
    Po čtení odpovídáme: "Slyšeli jsme slovo boží". Škoda, že nereagujeme, zda jsme porozuměli nebo neporozuměli smyslu přečteného (k tomu má sloužit promluva kazatele).
  10. Žalm je odpovědí na první čtení. Má se zpívat. Pokud se čte, neříká se většinou "odpověď". Opakování "odpovědi" nás ruší, často nám uniká smysl žalmu. Navíc v našich lekcionářích bývá odpověď dlouhá, těžko zapamatovatelná.
  11. Evangelium je přímým slovem Ježíšovým. Třemi malými kříži značíme: čelo (abychom o Ježíšově slově přemýšleli a uložili si je do paměti), ústa (každý pokřtěný přijímá Ježíšovo poslání: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření". Mk 16,15) a na srdci (abychom si Ježíšovo slova zamilovali a bytostně je přijali). Za slyšení slova božího pokaždé děkujeme.
    Po přečtení evangelia říká předčítající: "Pro slova evangelia kéž Bůh zahladí naše viny".
    Co ta slova znamenají? Snaha o porozumění božím slovům a jejich přijetí do života je součástí "matanoia" - obrácení se k Bohu.
  12. Promluva po evangeliu má vysvětlit biblické texty. Může se také věnovat porozumění samotné liturgii. Jiná náplň kázání je nepřípustná a svědčí o veliké neúctě k slovu Božímu. V katolické církvi dlužíme porozumění Božímu slovu velice mnoho. Myslíme si, že práci s biblickými texty můžeme nahradit liturgickou parádou.
    Jako z potravin vaříme a ze stavebního materiálu stavíme, tak máme zpracovávat slovo boží pro svůj život. Ježíšovo podobenství "o rozsévači" je prvním a nejdůležitějším podobenstvím. Ježíš se každého z nás ptá: jakou jsi půdou pro Boží slovo? Jakou úrodu přinášíš? Stonásobnou, šedesátinásobnou, třicetinásobnou? Srov. Mt 13,3-23 (7)
    (Řada chytrých lidé si dělá v kostele poznámky - tak jako při jiných důležitých informacích. Jak jinak si zapamatovat slova, která nás mají vést k porozuměni slovům Božím?) Dokud nebude v kostele diskuse, těžko se dostaneme dál v porozumění Bohu.
  13. Ticho po promluvě nám opět dopřává prostor k vlastnímu zamyšlení. Aby doznělo to, co jsme ve slovu božím slyšeli a nebylo překryto následujícím dějem.
  14. Vyznání víry je naší odpovědí na slyšené slovo Boží (ne na kázání). Apoštolské vyznání víry řada předních liturgistů pokládá za vhodnější, než nicejsko-cařihradské (které se v naší republice používá většinou). Ale ani český text apoštolského není příliš šťastný. Zasloužilo by si vlastní úvahu a hlavně vážnou diskusi. (Alespoň jednu námitku proti naší formulaci: "Věřím v Boha". Je rozdíl věřit, že Bůh je a je rozdíl Bohu důvěřovat. Ďábel existenci Boží nepopírá, ale nedůvěřuje mu.)
  15. Přímluvy mají svá pravidla a máme je pečlivě promýšlet. Nazývají se také modlitba věřících - neboť je mají připravovat ti, jež se liturgie zúčastní. (8)
    Nestojíme před Bohem jako žebráci. Nemáme prosit Boha za to, co je v našich silách. Je třeba mít na paměti, že nám Bůh přeje, i to, že jej zajímá, co pro určitou věc uděláme my. Máme vytvořit podmínky k tomu, aby nám mohl Bůh přispět.

Příště budeme pokračovat o druhé části bohoslužby.

Poznámky:

(1) Světci si opravovali své názory a na konci života řekli, ledacos bych dělal jinak. O Ježíšovi se učedníci přesvědčili - a my si to máme také ověřit - že Ježíšova slova jsou naprosto jiné kvality než naše názory. Proto může Ježíš říci: "Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus." Mt 32, 8-10

(2) Tento druh písní (patří sem např. mešní písně 19. století) ztratil v dnešní liturgii smysl. Liturgie v lidovém jazyce umožňuje každému přímo vstoupit do jedinečného dění Večeře Páně.

(3) Dnes zvonění nemá žádný smysl, jen by rušilo. To jen malí ministranti rádi zvoní, aby se trochu rozptýlili.

(4) Ve znamení kříže proteklo strašné množství krve. Jako je pro nás hákový kříž a srp s kladivem znamením násilí a smrti, tak byl kříž pro nespočetné zástupy Židů, indiánů, černochů a dalších znamením bezohlednosti, pronásledování, dokonce likvidace.

(5) Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Mt 5,20-26

(6) Naše formulace oproti biblickému textu je slabá a zkreslující: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Biblické tvrzení je jiné:"Sláva na výsostech Bohu,(on) má zalíbení v lidech, má s nimi dobrou vůli a (všem) nabízí pokoj." Všem! ne jen těm, co mají dobrou vůli.

(7) Mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!" Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´ Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli. Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou." Mt 13,3-23

(8) Pohádky (o zlaté rybce nebo o kouzelném dědečkovi) nás učí, jak je třeba přání promýšlet. Na přímluvách je hned vidět stupeň našeho porozumění nebo neporozumění Bohu.)

Václav Vacek, 14. 8. 2005

Konec knihy Václav Vacek: Pozvání k Večeři Páně