Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Aktuální zamyšlení Richarda Rohra: skutečnost, která nás iniciuje

Zkušenost první: Život je tvrdý - pondělí 30. března 2020

Po náhledech do knihy Dýchání pod vodou pro nás Josef Šilhavík také občas přeloží aktuální zamyšlení Richarda Rohra z Centra pro akci a kontemplaci. Vysvětlení, proč jen občas, naleznete na konci článku. Originál najdete na webu CAC, kde se můžete také přihlasit s žádostí o zasílání těchto zamyšlení do své mailové schránky.  -mš-


Musíte na tom být špatně. A musí vám být špatně z toho, jak špatně na tom jste. A musíte toho mít už dost. Pak teprve se můžete začít uzdravovat. – Moudrost dvanácti kroků (anonymních alkoholiků)

Veškerá hluboká spiritualita se zabývá tím, jak naložit se svou bolestí. Stvoření v sobě nese vzorec moudrosti. Braňte se mu a ztratíte svou duši. Doslova. Můžete dodržovat přikázání a věřit všem pravdám víry a denně být na mši, ale stejně každý ten den budete chudší na duši, jestliže se budete snažit vyhýbat nevyhnutelnému koloběhu ztráty a znovu nalezení. Smrt a znovu zrození probíhá na každé úrovní stvoření, a v celém tom stvoření je jen jediný živočišný druh, který si myslí, že se před tím může schovat, a tím je člověk.

Obávám se, že mnoho z nás, kteří žijeme v privilegovaném světě Spojených států a Západního světa vůbec, se stala velmi naivními, co se bolesti a utrpení týká. Zkrátka na něco takového nemáme čas. Nicméně, ve vší snaze zvládnout každé utrpení silou vůle, popíráním, léky nebo terapií jsme zapomněli na cosi zřejmého, že je to celé vlastně naopak, že to utrpení ovládá nás a činí tak způsobem, který zakládá samotnou podstatu života, zvláště pak života nového. Jedině utrpení a jistý druh (posvátného) úžasu nám totiž dokáže zprostředkovat zcela novou zkušenost. Všechno ostatní jen potvrzuje zkušenost starou.

Udivuje mě, že se ústředním křesťanským poznávacím znamením stal Kristův kříž, když tolik křesťanských zemí, církví a jednotlivců tak zarytě nevěří jeho jednoznačnému poselství o nevyhnutelnosti utrpení. Sledujeme jen to, jak se nám daří, jak prospíváme. Kříž se stal pouhým odznakem, šperkem. Ježíše jsme snížili na velmi umělou a vzdálenou teorii o zástupném utrpení. Přitom je pravým opakem. Ježíš je tím, kdo je tady a teď, v každé chvíli a na každém místě velmi intenzivně a blízce s každým jedním z nás. Je samotnou skutečností sebe odhalující lásky. Utekl nám přínosný, ba spásný smysl našeho vlastního utrpení. Ježíš na sebe vzal utrpení za nás (místo nás), ale s námi je to jinak. My nejsme trestáni za naše hříchy, my trestáme sami sebe už těmi hříchy samotnými (slepotou, sebestředností, iluzemi nebo pýchou).

Zdá se mi, že nic menšího než nějaký druh bolesti nás nedonutí vzdát se našich chabých, přízemních a vypočítavých vysvětlení a iluzí, kterých se tak křečovitě držíme. Vzkříšení se o sebe vždycky nějak postará samo, jen musíme důvěřovat smrti. Musíme se nechat přesvědčit o kříži, o cestě do nezbytné noci, po níž jediné nám může být jako dar přidáno vzkříšení.

V tomto čase utrpení se musíme sami sebe ptát, co uděláme se svou bolestí? Obviníme z ní ostatní? Pokusíme se to spravit? Život bez bolesti neexistuje. Je to ten největší učitel, ač si to nechceme připustit.

Pokud svou bolest nezpracujeme, budeme ji v mnoha podobách předávat dál, jen abychom se jí zbavili. Jak si můžeme být jistí, že svou bolest nepřenášíme na ostatní?

You have to be sick and tired of being sick and tired before recovery can begin.  —Twelve Step Wisdom 

 

All great spirituality is about what we do with our pain. Creation has a pattern of wisdom; and we dare not shield ourselves from it, or we literally will lose our soul. We can obey commandments, believe doctrines, and attend church services all our lives and still daily lose our souls if we run from the necessary cycle of loss and renewal. Death and resurrection are lived out at every level of the cosmos, but only one species thinks it can avoid it—the human species.  

 

I am afraid that many of us with privilege have been able to become very naïve about pain and suffering in the United States and the Western world. We simply don’t have time for it. However, by trying to handle all suffering through willpower, denial, medication, or even therapy, we have forgotten something that should be obvious: we do not handle suffering; suffering handles us— in deep and mysterious ways that become the very matrix of life and especially new life. Only suffering and certain kinds of awe lead us into genuinely new experiences. All the rest is merely the confirmation of old experience.  

It is amazing to me that the cross or crucifix became the central Christian logo, when its rather obvious message of inevitable suffering is aggressively disbelieved in most Christian countries, individuals, and churches. We are clearly into ascent, achievement, and accumulation. The cross became a mere totem, a piece of jewelry. We made the Jesus symbol into a mechanical and distant substitutionary atonement theory instead of a very personal and intense at-one-ment process, the very reality of love’s unfolding. We missed out on the positive and redemptive meaning of our own pain and suffering. It was something Jesus did for us (substitutionary), but not something that revealed and invited us into the same pattern. We are not punished for our sins, we are punished by our sins (such as blindness, egocentricity, illusions, or pride). 

It seems that nothing less than some kind of pain will force us to release our grip on our small explanations and our self-serving illusions. Resurrection will always take care of itself, whenever death is trusted. It is the cross, the journey into the necessary night, of which we must be convinced, and then resurrection is offered as a gift.  

In this time of suffering we have to ask ourselves, what are we going to do with our pain? Are we going to blame others for it? Are we going to try to fix it? No one lives on this earth without it. It is the great teacher, although none of us want to admit it. 

If we do not transform our pain, we will transmit it in some form. How can we be sure not to transmit our pain onto others? 


Bratři moji, z nemocnice se v březnu stal blázinec, jsem v práci 16 - 18 hodin denně včetně víkendů. Dvě kolegyně už se zhroutily. Sedávám občas v noci doma u stolu a jen hledím do prázdna. Nemám ani na to se jít osprchovat a spát. V této kaši pro mě byla každá chvilička, kterou jsem si na překlad sebral, naprostým vytržením. Paradox mé iniciace je v tom, že čím jsem od ní časově dál, tím intenzivněji ji prožívám v každodenním životě. Díky za to. Díky za vás. Díky vám.

Josef Šilhavík

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek