Když jsem byl v noviciátě, dělali jsme pro Boha všemožné dobré věci. Poslušni všech zákonů usilovali jsme o spásu. Byl jsem dokonalým novicem (na to se můžete zeptat mého novicmistra). Ukláněl jsem se, když se od nás očekávalo, že se budeme klanět. Nikdy jsem nepřišel na modlitbu hodinek pozdě. Nikdy jsem nepřišel pozdě k jídlu. A když jsem přece pozdě přišel, hned jsem padl na kolena – jak se to očekávalo.

Jednoho dne, když jsem klečel v chóru, jsem zjistil, že nespěju k tomu, abych poznával nebo miloval Pána; spěl jsem k tomu, abych miloval sám sebe. Začínal jsem být docela spokojený s tímhle dokonalým novicem, který se mohl vysmívat svým kolegům, když přicházeli pozdě. Věděl jsem, že jsem na cestě stát se dobrým františkánem a dobrým novicem. Mohl jsem docela dobře postupovat jako dobrý mnich, aniž bych znal Pána. Mohl jsem získat pocit pospolitosti, celistvosti, zralosti, poctivosti.

Ten den, ten okamžik více než kterýkoli jiný, vysvětluje, proč jsem dnes zde: Bůh mi vyjevil, že jsem milován přesně takový, jaký jsem. Tady nebylo co získávat. Toho dne jsem byl osvobozen. Celé mé tělo se zbavilo řetězů –od hlavy až k nohám. Poznal jsem, že za své lidství se nemám co omlouvat, nemusel jsem se omlouvat za to, že jsem tím, kým jsem, a nepotřeboval jsem se ničím prokazovat svému novicmistrovi ani svým spolužákům. Byl jsem dítě Boží. A mohl jsem radostně kráčet svou cestou. Mohl jsem pokračovat svou cestou a pozvedat srdce k Pánu, i když jsem věděl, že třeba selžu. Ale už mi to nějak nevadilo. Byl jsem milován, a to jediné mělo cenu. To byl můj křest Duchem svatým.

During my novitiate, we did all sorts of good things for God. We were achieving salvation, obeying all the laws. I was the perfect novice. (You can ask my novice master.) I bowed when we were supposed to bow. I was never late for Office. I was never late for meals. If I was late, I quickly fell to my knees as we were supposed to do.

One day while kneeling in the choir I realized I was not coming to know or love the Lord; I was coming to love myself. I was becoming quite satisfied with this perfect novice who could sneer at his classmates when they came in late. I knew I was going to be a good Franciscan and a good novice. I could get along quite well, being a good friar, without knowing the Lord. I could gain a feeling of togetherness, of wholeness, of maturity, of righteousness.

That day, that moment, more than any other, explains why I am here today: God revealed to me that I was loved exactly as I was. There was nothing to attain. That day I was set free. And chains flew from my body in every direction, from the top of my head to my toes. And I knew that I didn’t have to apologize for my humanity, I didn’t have to apologize for who I was, I didn’t have to prove myself to my novice master or my classmates. I was a child of God. And I could go on my way rejoicing. I could go on my way lifting up my heart to the Lord knowing that I was going to fail. But somehow it didn’t matter anymore. I was loved and that alone mattered. It was my baptism in the Spirit.