Čekáme na to, co má přijít zítra. Devět dní, padesát dní, padesát let, pět set let jsme čekali. Je to den, na který stále čekáme, ale na který nikdy nejsme připraveni, den velkého vylití milosti, den, který všechny ostatní dny svazuje dohromady. Je to den, kdy můžeme mluvit a je nám konečně rozuměno, den, kdy můžeme nesouvisle blábolit a lidé se nám nesmějí, kdy milovat Boha je v pořádku, aniž bychom to museli obhajovat nebo se bát, je to den, kdy víme, že všechny údy jsou odlišné, a přece se všechny radují jeden z druhého. Toto jsou Letnice, den velkého shromáždění i velkého vyslání.

Čekáme na tohoto Ducha – zapomínajíce jaksi, že nám před dlouhým časem už byl Duch dán – ve skutečnosti se vznášel nad chaosem, jak stojí na prvních řádcích Bible. Čekáme tak na někoho, kdo už vlastně přišel. Čekáme na vodu, která čerstvá a jiskřící již byla vlita do našeho poháru. V poušti našeho konání čekáme na svěží vánek. Čekáme na oheň, jenž nepřetržitě plane v našem nitru. A čekáme na život, který již máme.

Čekáme, a přece jsme dveře zavřeli na závoru – ze strachu. Bojíme se té stránky Boha, kterou nemůžeme ovládat ani vysvětlit nebo si ji zasloužit, jež je svůdná a nemůže být svázána zákonem, změřena nebo nařízena. Buďme upřímní. Nemáme rádi tuto tvář Boha vystupující před námi v podobě holubice, vody a neviditelného vánku. Děsí nás tato část Boha, jež „vane, kam chce“ a již naše teologie neumějí předpovídat ani jí zabraňovat. Podobně jako učedníci sedíme v horní místnosti, ze strachu za zavřenými dveřmi, a přece říkáme, že čekáme na svého svatého Ducha a připravujeme se na něj.

Naštěstí Bůh našim malým a zbabělým cestám přivykl. Bůh ví, že se raději zabydlujeme v pohodlných jistotách než ve svobodě evangelia. A Bůh je rozhodnut toto prolomit. Duch nakonec překoná překážky, které klademe a jimiž se obklopujeme, obdaří nás dostatkem pokoje, abychom stanuli tváří v tvář „ranám na jeho rukou a v jeho boku“. Setkáváme se s pravým Ježíšem, s ranami a vším, a snad poprvé se shledáváme se svým pravým já. Tito dva jsou téměř totéž. „Pokoj vám,“ říká znovu.

We have been waiting for what will come tomorrow. Nine days, fifty days, fifty years, five hundred years we have been waiting. It is the day we are always waiting for, but never prepared for, the day of the great outpouring, the day that ties all other days together. It is the day when we can speak and be understood at last, the day when we can babble incoherently and people do not laugh, when it is OK to love God without apology or fear, when we know that all of the parts are different and yet all of the parts are enjoying one another. It is Pentecost, the day of the great gathering in and the great sending out.

We have been waiting for this Spirit – somehow forgetting that the Spirit was given us a long time ago – in fact it was hovering over chaos in the first lines of the Bible. We are waiting for one who has already come. We are waiting for water that has already been poured fresh and sparkling into our cup. We are waiting for a cool breeze in a desert of our own making. We are waiting for a fire that has been burning incessantly within. We are waiting for the life that we already have.

We are waiting, we say, and yet we have padlocked the door – out of fear. We are afraid of this part of God that we cannot control or explain or merit, which is seductive and cannot be legislated, measured or mandated. Let’s be honest. We do not like this part of God which is dove, water and invisible wind. We are threatened by this part of God “which blows where it will” and which our theologies cannot predict or inhibit. We, like the disciples in the Upper Room, sit behind locked doors of fear, and still say that we are waiting and preparing for his Holy Spirit.

Fortunately, God has grown used to our small and cowardly ways. God knows that we settle for easy certitudes instead of gospel freedom. And God is determined to break through. The Spirit eventually overcomes the obstacles that we present and surrounds us with enough peace so that we can face the “wounds in his hands and his side.” We meet the true Jesus, wounds and all, and we greet our true selves foz perhaps the first time. The two are almost the same. “Peace be with you,” he says again.