Rád bych se podíval, jakou zkušenost jste ve svém životě učinili s lidmi, kteří vás hluboce zasáhli, hluboce proměnili. Jsou to vždy lidé, kteří se nebojí být osobní. Ideje skutečně lidi neproměňují. Lidi mění lidi. Ti, kdo skutečně přinášejí dobré zprávy, jsou lidé, kteří vědí, jak žít ve vztazích, vědí, jak s námi ztrácet čas.

Potřebujeme ztrácet čas také s Pánem. To tvoří základ našeho modlitebního života. Není to neproduktivní, jestliže čekáš na Boha, jestliže nasloucháš a hledáš Svatého. Žido-křesťanská tradice nám nabízí sabat, smysl zasvěceného času, v němž máme být, naslouchat, být osobní a „nepracovat na tom“. Ideou sabatu je, že alespoň jedna sedmina našeho života má zůstat ladem, bez účelu, prázdná a očekávající, osobní.

Kardinál Newman napsal: „Tolik svatosti se ztrácí v církvi, neboť bratři (sic!) odpírají sdílet tajemství svého srdce jeden s druhým. Sám si dává do znaku „Cor ad cor loquitur“ (srdce k srdci mluví), což nezní jako něco, co by si měl za své motto vybrat kardinál. Není to žádný rozbředlý sentimentalista, ale velký intelektuál. Je nicméně zřejmé, že Newman byl muž, který obojí spojil. Hovořil z hloubi vzdělaného srdce. Znal moc osobního sdílení. To, co je vskutku osobní, je obvykle nanejvýš univerzální.

I want to look at the experiences in your lives of people who’ve deeply touched you, who’ve deeply changed you. They’re always people who are not afraid to be personal. Ideas really don’t change people. People change people. Those who are truly bringing good news are people who know how to be in relationship, who know how to waste time with you.

We need to waste time with the Lord, too. This is the foundation of our prayer lives. You’re not being unproductive when you wait for God, when you listen for and seek the Holy One. The Judeo-Christian tradition gives us the Sabbath, a sense of sacred time in which to be, to listen, to be personal and not to “work at it.” The Sabbath idea is that at least one-seventh of your life needs to be fallow, useless, empty and expectant – person to person.

Cardinal Newman wrote, “So much sanctity is lost to the Church because brothers [sic J refuse to share the secrets of their hearts one with another.” He put that in his coat of arms (“cor ad cor loquitur”), which doesn’t sound like what a cardinal should put on his coat of arms. He’s no sloppy sentimentalist, but a great intellectual. But it’s obvious Newman was a man who put it together. He was speaking from an educated heart. He knew the power of sharing the personal. The truly personal is usually the most universal.