Poznání Boha nemůžeme dokázat, zpracovat či uchopit rozumem, ani zdůvodnit nebo prokázat. Poznání Boha a Boží energie vždy riskuje, že bude mylně pochopeno (což riskuje i Bůh) a že bude desinterpretováno (což Bůh musí od nás snášet), ba i to, že si ho nebudeme dost vážit (což Bůh také pociťuje).

Žít z víry – to jest žít s Bohem – znamená, že člověk musí vsadit na to, vidět a cítit „nic“ – nic, co by se dalo vlastnit, usmlouvat, vyvinout, řídit, prodávat, koupit, měřit, zasloužit si, čemu by se dalo s nadšením tleskat nebo co by se dalo druhým řádně sdělit. Víra vposledku stojí nad či za světem moci, funkčnosti a užitnosti.

Musím to tak říct, neboť jinak bych popíral celou historii víry od Abrahama k Ježíšovi až po Františka z Assisi či k naší Donny Flowers a Erwinu Wolkemu. Víra leží za vším racionálním a objektivizujícím rozvažováním, s nímž by mohli přijít i lidé veskrze dobří. Neexistuje žádný komunitní program nebo struktura, jež by byly kdy schopny vyřadit biblickou víru jako nepotřebnou – ať už jsou naše programy jakkoli dokonalé, ať do nich jakkoli investujeme. Víra je tím, čím je. A Boha můžeme poznat zase jen vírou (viz Ř 3–5). Docela bych rád věděl, proč náboženští lidé toto tak snadno zapomínají!

Věřit konečně znamená setrvávat v prázdnu a nemít v rukou nic, co by se dalo dokázat či bránit, a prožívat to jako stále živoucí lásku, která nás nabádá kapitulovat, dávat věcem průchod, odevzdávat, odpouštět, vydávat se na cestu, nebránit se, důvěřovat druhým, sebe sama ztrácet s jistotou, že následně sebe sama nalezneme.

Materialistická doba, zaměřená na konzum a funkčnost, považuje víru za něco téměř nemožného. Chtěli bychom náboženství, ale rozhodně nechceme víru. Protože víra je ničím, věřící člověk je nikým. V naší mělké kultuře je víra nazývána naivitou. Odpouštění se vždy považuje za změkčilost a ústup protivníkovi – dokonce ani pravdomluvnost – vám nepřinese žádné hlasy ani zdání patriotismu ve večerních zprávách. Víra je v tomto věku a kultuře ničím. Víra vždy byla ničím.

Knowledge of God cannot be proven, processed, reasoned, justified or legitimated.  This God-knowing and God-energy always risks being misunderstood (as God also risks) and risks being misinterpreted (as God puts up with) and even risks being not appreciated (as God also feels).

To live in faith—which is to live with God—one has to risk looking and feeling like nothing—nothing that can be possessed, bargained for, developed, controlled, sold, bought, measured, merited, applauded, or even rightly communicated.  Faith, finally, is beyond the world of power, function and purpose.

I must say it or I would deny the entire history of faith from Abraham to Jesus to Francis of Assisi to our own Donny Flowers and Erwin Wolke:  Faith is beyond any reasonable and objective process that even good people can devise.  There is no community program or structure, no matter how perfect or how much we own it or invest in it that will ever make biblical faith unnecessary.  Faith is faith is faith… and God can only be known by faith (see Romans 3-5).  I wonder why religious people so easily forget that?

Faith is finally to stand in nothingness, with nothing to prove and nothing to protect, knowing itself in an ever-alive charity that urges us to surrender, to let go, to give away, to hand over, to forgive, to walk across, to take no offense, to trust another, to lose oneself—while being quite sure that we are to find ourselves afterwards.

A consumer-oriented, functional and materialistic age finds faith almost impossible.  We want religion, but we surely do not want faith.  Because faith is nothing, the faithful person is a nobody.  In our shallow culture, trust is called naïveté.   Forgiveness always looks like being soft and conceding to the enemy—even speaking the truth will not win you any votes or look patriotic on the evening news.  Faith is nothing in this age and culture.  Faith has always been nothing.