Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Úterý 19. března (Vegadeo / A Veiga – A Trapa, 23 km)

Ráno vstávám až v půl osmé, na osmou mám objednanou snídani. Lilian už má hotová volská oka a toasty s máslem, skvělé. Před devátou vyrážím za drobného deště zprudka do kopce – jak jinak, když je město v dolíku. Na dnešek nemám velkou ambici, do cíle je to jen 23 km, takže odlehčený program. Ale budu muset promyslet další dny, protože na středu i na čtvrtek mi Aurelio doporučil etapy vždy jen 17 km, tak to bych se flákal dva dny po sobě.

Krajina je plná kopců a odevšud stoupá pára. Cesta jde hodně lesem, nikterak nespěchám a sleduju mnohahektarovou holoseč na protějším prudkém svahu. Harvestor systematicky pokládá jeden strom za druhým a ještě jsou tam dvě oranžové tečky, to jsou dělníci. O kus dál je úvoz lesní cesty plný hlubokých louží a bláta. Hůlkou propichuju hlínu na krajnici, aby voda mohla odtékat a chvilku tam tak zevluju, až jede traktor a je třeba uskočit před rozstříknutým blátem.

Kolem desáté vstupuju do Galicie. Nejdřív zastavím v Pedridu v baru, abych doplnil vodu, za chvíli otvírají. Aha, tak otvírací doba asi neplatí, jdu o kousek dál do pekárny, beru vodu a pokračuju. Nový systém značení trasy, kde šipka ukazuje směr a tabulka uvádí zbývající počet kilometrů, je značně komfortní. Jinak vypadá i zemědělské hospodaření; zde jsou hlavně louky bez ohrazení. A jak po necelém kilometru vidím, mění se i způsob pohybu psů – uprostřed silnice stojí statný ovčák, jeho špičaté uši výhrůžně trčí vzhůru a bedlivě mě sleduje. Procházím nezúčastněně kolem něj, ale je ve mně malá dušička. O pár kilometrů dál slyším zuřivý štěkot několika psů, k nejbližšímu stavení to mám skoro kilák, tak si představuju hladovou psí smečku, která organizovaně loví v krajině. Za chvíli míjím vísku s pár domy, psi jsou naštěstí asi někde za plotem, ale jejich varování slyším ještě dalších patnáct minut.

V lese vidím šipku na dnešní albergue Casa Xica (malý domek) včetně nabídky barteru – Aurelio mi říkal, že někteří nocležníci si tam jídlo nebo nocleh raději odpracují. Tak už se na majitele a správce v jedné osobě těším. Dělám si pauzu na jídlo, chleba a brokolici s majonézou a česnekem. Odpoledne přicházím do Trabady, plánuju si dokoupit nějaké zásoby, ale mají zavřeno. Nevadí, nic až tak moc nepostrádám a v albergue se mohu domluvit na večeři. Trochu pak lelkuju před hospodou, kde jsem si byl nabrat vodu, a jím čokoládu, už to mám jen 3 km.

Kolem čtvrté přicházím na místo. Vítá mě José, tak se ho hned ptám, jestli neslaví svátek. Prý ano a že to probereme u večeře. V rychlosti mi ukazuje ubytovnu, kterou vlastnoručně vybudoval z prasečího chlívku, a odchází něco dělat. Sprchuju se a pak se jdu projít ven. Je celkem chladno a ještě fouká. Uvnitř nefouká, ale je tam šílená zima. Konečně vytahuju ze dna báglu péřovku, kterou jsem dosud nesl zbytečně, a zalévám si horkou vodou vločky s čokoládou, to mi trochu snižuje třes.

Kolem osmé José přináší dýňovou polévku, těstoviny s tuňákem a víno, tak po jídle chvíli povídáme a radím se s ním o dalších etapách. Zítra bych měl na doporučení Aurelia dojít jen do Mondoňeda, kde je albergue v klášteře a o vstup se starají buď pracovníci sousedícího muzea (přes den) nebo policie. 17 km je však hodně málo, to se hodí při regeneraci, ale tu po dnešku nebudu potřebovat. Navíc na čtvrtek by to bylo opět jen nějakých 17 km, takže se rozhoduju, že si to spojím a čeká mě tedy 34 km. Prý to bude hodně náročné, tak uvidíme …. José potvrzuje Aureliova slova, že si nemám nechat ujít albergue O Xistral, ale že ještě ověří, zda tam budou.

José se večer chystá za sousedkou, tak si už jen upřesňujeme čas snídaně, od Lilian ví, že mám rád vejce a počítá s tím. Jelikož úhrada je zde na principu dobrovolného příspěvku, za nocleh a dvě jídla platím 20 EUR, a jdu se zahřát do spacáku.

   Úterý 19. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019