Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Neděle 17. března 2019 (Canero – Navia, 28 km)

Vstávám až před osmou, venku stále prší. Celkem hustě, je zatažená deka a navíc fouká vítr a zahání déšť. Do vypraného prádla a ponožek jsem nacpal ručníky a každých patnáct minut je obracím, ale jinak se poflakuju a dlouze volám domů. Neumím si představit, že bych do takového oblečení vlezl. Snídám vakuově balený salám, je to nechutný; vyhlašuju bojkot těchto uzenin. A to mi toho ještě zbývá víc než půlka balení.

Před desátou se mírně rozjasňuje, mám už sbaleno, tak si oblékám stále zavlhlé prádlo i ponožky a kvapně opouštím ubytovnu. Jdu do výčepu vrátit klíč a chvilku to trvá, než si mě všimnou. Cítím chlad vlhkého textilu a čekám, kdy mě rozrazí zima. Konečně klíč odevzdávám, když vidím, že kousek vedle pije kávu nějaký poutník – starý Španěl z albergue dva dny zpět. Aha, tak včera skončil dřív a teď mě dohnal, bojovník a ranní ptáče. Zdravíme se, říkáme názvy svých dnešních cílů a přejeme si Buen camino! On si jde ještě zakouřit a já už vyrážím do rychle houstnoucího deště. Asi po kilometru znejistím ohledně trasy, žlutá šipka ukazuje doleva do mokré trávy, ale je škrtnutá a cesta nezřetelná; chvíli vejrám přes kapky na display na mapu v mobilu, když vtom mě milý stařík opět dohání. Naznačím mu, že půjdu s ním. Pokračujeme tedy společně, musím zpomalit, ale aspoň jdu správně. To mě vede k úvaze, že když potřebuješ pomoc, nekritizuj tempo a formu pomoci. Za půlhoďky jsme opět na standardně značené trase, kterou zná i moje mapa, loučíme se podruhé a já vyrážím vpřed rychleji.

Cesta se odvíjí pohodově, bez velkých převýšení, všechny domy stále kryté břidlicí, teď i břidlicové zdi; už to přestávám vnímat, ale vnímám, že přestává pršet. Avšak stále stačí zavadit o stvol nějaké rostliny vedle cesty a už mi z kalíšku listu padá do boty snad decka vody. Kolem poledne docházím do Luarcy, zde plánuje nocleh můj ranní průvodce. Sestoupám prudkou uličkou do přístavu. Dlažba po dešti klouže, v jednu chvíli vystřihnu Nepelovu figuru a stěží se zvedám z pokleku. Krátce projdu centrem a cesta už zas směřuje ostře vzhůru. Nácvik hlubokého dýchání a pauziček. Nahoře je lavička, dávám si čokoládu s ořechy a suším větrovku.

Kousek za Luarcou nacházím trosky kláštera, obdivuju dva zachovalé kamenné vchody. Nebe se střídavě rozjasňuje a zatahuje, fouká vítr, jsem pořád v mikině a buffu. V pozdním odpoledni táhle sestupuju cestou čerstvě zařízlou do zalesněného svahu a odhaduju, že to mám ještě tak dvě hodiny do Navie. Dneska je to bohužel převážně o asfaltu. I když nevím, co je lepší: kousky, které byly po pěšinách, byly pořádně zablácené, místy jsem nevěděl kam šlápnout. Přidávám do sbírky další záběr monumentálního mostu. U farmy vidím traktor Lamborghini, tak Lambo není jen pussy car pro hejsky. O kus dál jsou krávy na pastvině, kde však není žádná zeleň, ale vše je dokonale zoráno jejich kopyty. Nerozumím.

Kolem páté docházím do Navie. Albergue San Roque je hned na začátku, prima. Uvnitř mě vítá velmi dobrou angličtinou správce Aurelio, jsem na něj hodně zvědav, protože některý z uživatelů Wisely+ ho chválil až do nebes. Ubytovna je moderní, velký prostor je rozdělen kójemi a každý tak má své soukromí. I když dnes to není velká dřina, jsme tu jen dva. Cena 11 EUR. Dávám jídlo a sprchu a Aurelio nabízí, že za hodinu sedneme a probereme zítřejší etapu. Čekám, že nám řekne, kde nabrat vodu a kde dobře vaří. Skutečnost je mnohem košatější. Aurelio s námi postupně probírá trasu den po dni až do SdC, sám to šel letos v únoru a trasu má uloženou v mobilu, tak komentuje obtížnost některých úseků. Když po víc než půlhodině skončí, navrhnu nesměle, že bych si došel pro papír a jestli mi půjčí tužku, tak bych si to rád poslechl znovu (na pracovních poradách mě nejvíc štvali ti, co si nic nepsali). Aurelio ochotně souhlasí.

Hned na další den se nabízí volba – buď jít po nově vytvořené trase do přístavu Tapia (tam zítra končí druhý poutník ze Singapuru, který teď své Camino po třech týdnech přerušuje), anebo jít původní historickou cestou. Ta není vůbec masová, vede překrásnou kopcovitou krajinou a jsou zde zajímavá místa k noclehu a celkově méně asfaltu (na to slyším). Obě trasy se pak protnou opět za tři dny v Mondoňedu. Obdobným způsobem pak komentuje další části cesty a její alternativy až do SdC včetně toho, že v cíli si každý poutník MUSÍ dát mořské jídlo a Albariňo. Je přesvědčivý a první skutečný hospitalero, protože jeho zájem a nasazení pro zdar poutnické cesty jsou enormní. Ukazuje nám ještě pár technických vychytávek, které nechal v ubytovně udělat, a ujišťuje nás, abychom mu kdykoli při nejasnostech nebo nesnázích na trase zavolali. Pak si fotím mapky na zdi, třeba se budou hodit. Během následujících tří dní se nemohu spoléhat ani na Wisely+, ani na trasu v mapách v mobilu a pokud nenajdu značku, budu muset propojovat dílčí úseky.

Když jdu kolem desáté spát, říkám si, jaká je to pohoda, když se můžu večer osprchnout a převléci, nemusím tahat tolik vody a můžu jít až do soumraku. Nějak jsem tomu přišel na chuť a asi už nebudu hledat nocleh venku…

   Neděle 17. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019