Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Sobota 16. března (Soto de Luiňa – Canero, 27 km)

Ráno vstávám v sedm, starý Španěl odchází jako první kolem půl osmé – ukazuje nám gestem „Už je vidět, tak já jdu.“. Mladý odchází před osmou. Já jdu chvíli po něm a venku mě úplně rozrazí zima – tráva je šedivá od jinovatky, koukám do telefonu, že jsou 4°C. Uff, uvnitř byla zima, ale venku by to bylo mnohem horší.

Jdu nabalený jak pumpa. Přes mikinu větrovku a na hlavě buff a kapuci, to vše při jasném slunce svitu. Zhruba po hodině přicházím do vesnice Novellana, kde jsou podél hlavní cesty různě rozmístěny obarvené staré bicykly, některé slouží jako držák na květináč a je to takový hravý prvek. Zastavuju jen krátce, svlékám bundu a odepínám nohavice a pokračuju dál. Cesta teď jde hodně lesem, úzké krkolomné cesty, strže, potůčky. I když tedy nakonec nejdu původní náročnou trasou, mé horské ambice se naplňují dosyta, protože mám i tak plné brejle opakovaného stoupání a klesání. Často prudce do údolí, hop skok přes potůček a už se zase škrábu nahoru, seč mi dech stačí. Když si to uvědomím včas, snažím se v závěru klesání nabrat do krve co nejvíc kyslíku. Nejhorší je úsek kolem půlky trasy a ještě v popoledním slunci, takže když se objeví vlaková zastávka Tablizo, zalézám do stínu čekárny, větrám, jím a odpočívám.

Po hodince vyrážím. Postupně se zatahuje a ochlazuje. Fouká, oblékám si mikinu, na hlavu buff a ve finále i nohavice. Naštěstí se odpolední část cesty odvíjí spíš pohodově, dost po polních cestách, takže se jde příjemně. Všímám si, že v této oblasti mají všechny domy břidlicové střechy, a to staré barabizny i novostavby.

Vzhledem k horšícímu se počasí a předpovědi deště se rozhoduju vyhledat ubytovnu, ale nejbližší je až v Luarce, to by byla celkem pětatřicítka a na to se úplně necítím. Kolem čtvrté hodiny jsem kousek od Canera, hledám tedy (prvně v životě a ještě v telefonu) ubytování přes Booking.com a daří se, mají volný jeden pokoj za 25 EUR, tak to potvrzuju. Pak chvilku bloudím, ale kolem páté jsem tam a personál mě automaticky vede do ubytovny ve spodním podlaží (budova je ve svahu). Prima, domlouvám si storno pokoje a jdu do albergue za 10 EUR. Paní vedoucí sice na rozdíl od personálu netvrdí, že umí anglicky, ale je vstřícná a dokáže se se mnou domluvit. Situace je tedy „nadmíru výtečná“, dávám si pivo na oslavu desátého dne a překonání půlky trasy (250 km) do SdC a domlouvám se, že ještě přijdu na večeři, koneckonců šetřím oproti částce za pokoj.

V albergue jsem sám a je tu zima. Teče teplá voda, ručníky k dispozici, tak páchám očistu a peru prádlo. Dávám ho ven na šňůru pod střechou, ale začíná pršet a je zima, tak to s usušením vidím bledě. V posledních dnech jsem si zvykl u batohu silně utahovat bederák, „odměnou“ za lépe vyvážená záda jsou mi modřiny v oblasti pánve. Provádím údržbu namáhaných partií a chvilku spím.

Večer se oblékám, boty od bláta už mám vyčištěné, a jdu na večeři. Dávám si pivo, polévku a rybu. Pivo standard, polévka je voda z uzeného masa a v ní pár nudlí, ach jo, ale jsem tak vymrzlý, že si dávám na zahřátí dva talíře. Ryba jsou dva kousky filátka z tresky přelité hořčicovou omáčkou a k tomu brambory – oboje je uvařené příliš, nic moc, ale dojídám. Odmítám dezert a při dopíjení piva se rozhlížím. Hezká hospoda. Dnes tu navíc bude hudba s tancem, vidím pána se samohrajkou a postarší „ošlou“ blondýnu, tak to budou asi umělci. Pomalu se začínají trousit hosté, vesměs 65+. Dámy v sukních nebo šatech, přes to svetřík nebo sáčko, lodičky; pánové v tesilkách a pletených vestách a všichni si to hodlají užít. Držím jim palce a zvedám se.

Možná jsem jim neměl tak fandit, zvuk hudby je slyšet až dolů, řádili nejméně do tří. Tak to bych do nich nebyl býval řekl…

   Sobota 16. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019