Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den osmadvacátý, Santiago (26.6. 2017, pondělí)

Skoro všichni kolem mě vstávají jako blázni zase v pět, i když to do Santiaga je už jen 20km. Je to tu taková podivná noclehárna, svítí se celou noc jako v nějaké nádražní čekárně. Takže všichni ráno i v pět hodin vidí a já si pomalu v klidu v posteli připravuju nohy. Nespěchám a ještě se chvilku válím. Po šesté tam už skoro nikdo není a tak si jdu uvařit kafe do kuchyňky z eráru, co tam mají a dojídám sušenky. Potkávám se tam ještě jednou s Justinou, zase jsme ve stejném herberku (to už snad není ani možný). Taky nespěchá a v klidu si dělá maté ze svých zásob. Plácáme se do dlaní na znamení sounáležitosti a jdeme si už to svoje finále každý sám pro sebe a za sebe.

Zvolna a pomalu jdu krajinou, mám spoustu času a nohy ani puchýře mě nebolí. Od této chvíle už nepřicházejí žádné další klacky pod nohy, míra potíží byla asi už dovršena. Čím dál víc si uvědomuju, že mě mrzí, že tahle Cesta končí, že je to už jen deset, pět… A teď naopak úplně rozumím těm poutníkům, kteří mi doma říkali, že by hned vyrazili zas. Všechny zdravím Ultreia a nevadí mi, že to nechápou. Od Monte de Gozo je vidět z kopce předměstí Santiaga a při sestupu si uvědomuju, jak se ochladilo. Tak si sedám a kompletně se převlékám tak, abych měl na sobě přesně to, v čem jsem první den vyšel. Včetně bundy a bot. Malíček v nich sice trochu tlačí, ale to už mi nevadí. Mám úplně jiný pocit, než na začátku. První den mi těch dvacet kilometrů přišlo dlouhých, dneska mi je, jako bych sotva vyšel. Za krkem mi nesedí žádný obavy ani nejistoty.

Sestupuju a jdu v zástupu poutníků podle značení do centra ke katedrále. Ve městě už se poutníci navzájem nezdraví vůbec. Je to pochopitelný, prostě to v tom množství nejde. Vzpomínám, jakou radost jsem měl zpočátku z každýho poutníka, kterýho jsem za den potkal. A jak se to při jejich velkém počtu změnilo na pozdrav formální. A teď už žádný, třeba celý den. V tom davu jsem opravdu víc sám, než na začátku.

Vstupuju do starý části města a něco mě táhne mimo trasu k malýmu zanedbanýmu kostelíku. Má zvláštní velký kulatý okno a kvete mu plevel nad portálem. Je otevřený, nespěchám a tak tam vcházím. Je to zase Santa Maria del Camino a už mě to ani nepřekvapuje. Cítím jen vděčnost. Na ceduli, která je i v angličtině, se dozvídám, že to byl první kostel za hradbami, kde se zastavovali poutníci do Santiaga. Dneska jsem se tu z poutníků spěchajících podle šipek ke katedrále možná zastavil jen já.

Přicházím na náměstí ke katedrále, k bodu nula, a přitom přehlížím šipku s nápisem „Officina per Peregrino“, k místu kde je přijímací kancelář pro poutníky. Jdu tedy rovnou ke vchodu do katedrály a musím si někde odložit batoh. Za 2,5€ je naproti úschovna, přijde mi to dost drahý, ale nechci se zdržovat a chci dovnitř. Platím, opírám si o katedrálu svou hůl a vstupuju. Je před polednem a vidím, že v lavicích kolem hlavního oltáře se sv. Jakubem je dost plno. Tak si sedám a opravdu za chvíli začíná mše, ta hlavní pro poutníky. Kdybych si býval všiml té šipky a šel si nejdřív vybavit certifikát do úřadu pro poutníky, zmeškal bych ji. Žmoulám v ruce fotku vnoučka Saturnina a v srdci mám všechny mně drahé, všechny hospitaleros a poutníky, co jsem se s nimi potkal. První čtení je z knihy Genesis, z úvodu dvanácté kapitoly. Ano, čte se přesně ten text, co si nesu s sebou. Texty jsou rozdělené napevno v tříletém cyklu, takže pravděpodobnost je asi jedna ku tisíci.

I řekl Hospodin Abramovi: "Vyjdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. ……. Staň se pramenem požehnání!".

Když jdu k přijímání, tak usedavě brečím. Prostě emoce. Nevím, co si ten kněz o mně asi myslí a je mi to jedno. Na závěr tam provozují atrakci s obrovskou kadidelnicí, kterou osm chlapů důmyslně rozkývá přes celý kostel a ta sviští nad hlavami poutníků, ale to už mě tak nebere. Mám plnou hlavu svých vlastních divů. V klidu se ještě procházím katedrálou, stavím se do fronty na projití kolem oltáře sv. Jakuba a kolem schránky s jeho domnělými ostatky.

Pak znovu hledám to místo, kde si vystojím dlouhou frontu na zápis do seznamu poutníků a kde mi vydají certifikát. Sedám si pak chvíli do zahrady, která u toho domu je, a pak při odchodu nalézám místní kapli. Je v ní pravidelný program, každé ráno v půl desáté poutnická reflexe a v pět odpoledne modlitba ve stylu Taizé. Na moderním, ale realisticky provedeném dřevěném oltáři je uprostřed sv. Jakub poutník a vpravo vedle něj opět Naše Dáma té Cesty. Je ztvárněna jako moc hezká žena s poutnickým kloboukem na hlavě, s holí v jedné ruce a s Ježíšem na druhé. Líbí se mi. Vedle je na dlouhém trámu malý kříž a u jeho paty drobný předměty, fotky a nápisy od poutníků. Taky je tam schránka na přání a prosby, něco jako taková malá zeď nářků. Odcházím a vím, že až si najdu ubytování, tohle místo ještě určitě navštívím.

Vyzvedávám si batoh a svou o katedrálu opřenou hůl (kdo by mi bral ohnutej klacek), jdu zpátky městem a hledám ubytování. Vzpomínám si, že ještě mimo centrum byla u cesty šipka k ubytovně Acuario (vodnář) a že jsem na ní doma četl pozitivní referenci, hlavně že tam mluví anglicky a že nedělají problém s ubytováním na víc dní. To potřebuju, protože tady chci zůstat až do čtvrtka do rána. Nechce se mi dělat ze sebe na závěr turistu a nechat se odvézt do Fisterry (Finis terra, konec světa), kde končí pevnina a začíná oceán. A na to, dojít tam pěšky, už nemám dostatečnou časovou rezervu. Tak se vracím proti poutnické trase, dívám se do tváří přicházejících poutníků, nakupuju v samoobsluze a poprvé nemusím myslet na to, co to váží a jak to ponesu. Po chvíli přicházím k vybranýmu herberku. Je trochu alternativní, takovým esotericko chaotickým způsobem duchovní, ale jsou v něm opravdu milí a s ubytováním na tři dny není problém.

Po standardní proceduře mytí a praní se vydávám znovu do centra, je to asi 2,5km a tak si znovu užívám cestu, kterou znám. Už v pohodě a bez batohu, ale s holí v ruce. Obcházím centrum, různý kostely i obchůdky se suvenýry a ochutnávám nabízený kousek mandlovýho koláče Santiago. Sedám si chvíli do františkánskýho kostela a tam mě znovu přepadne brekot. Přemýšlím proč. A napadá mě, že jsem poutník, co se prostě konečně potkal se svou Cestou. Že k tomu bylo potřeba všechno to strádání i radosti osmadvaceti dní. A taky že cítím, jak velkým dlužníkem navždy zůstávám Pravdě a Životu. Že nemám odpověď na žádnou svou otázku, že prostě jen jsem, a že to tak je dobře. Že každá odpověď by pravdu jen uzavřela do klece. A taky vím, že jsem líp uchopil to, co znamená Cesta. Nemám svůj život v hrsti. Ani On, ten proud života nebo jeho ustavičný dárce, podle toho jak to kdo vnímáme, mě nemá v hrsti. Jdeme společně otevřeným prostorem života a putujeme po víc nebo míň značených cestách. On je ten „hospitalero“, připravený posloužit, pokud se u něj unaveni zastavíme, abychom pak mohli putovat dál. A cesty, ty se vytvářejí stopami těch, kdo po nich už prošli. Díky.

Na cestě jsem se potkával v průjezdech a na zdech, dopravních značkách a patnících s různými nápisy. Hesla, srdíčka i sprosťárny jako všude. Jen s tím rozdílem, že každý z nápisů, který se nějak týkal „Camino“, byl jen pozitivní. Na jeden patník téměř na konci cesty nějaký poutník napsal: „Mé srdce je donativo“.

Vracím se na pátou do kaple domu pro poutníky, ale dneska zpívání písní Taizé není. Sedím tam, píšu na papírek do schránky na prosby svůj dlouhý text proseb a vyznání a pak opírám hůl o patu toho kříže, kde jsou různé věci od poutníků. Jak je prohnutá, přesně tam sedí. Hůl, která mi hodně pomáhala, o kterou jsem se opíral v bolestech a která se cestou Španělskem obrousila možná o deset centimetrů, se stává alespoň pro mě teď už holí toho pravýho pastýře. A věřím, že tady ji nedají hned pryč, jako to udělal ten člověk s růží.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou