Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den pětadvacátý, poslední stovka (23.6. 2017, pátek)

Vstávám zase brzo a balím sebe i nohy ještě za tmy. Daří se mi vyrazit kolem šesté, ale když vyjdu z Triacastely, všímám si, že jsem nechal na stole v herberku, když jsem se mazal krémem proti sluníčku, svou mušli co mám od začátku na krku. Tak se otáčím a mažu zpátky. Z herberku zrovna někdo vychází, tak se tam dostávám (otevírat jdou ve většině herberků dveře ráno jen zevnitř) a beru si ji. Kdybych o ni přišel, tak to bych fakt obrečel. Je to jedna ze tří věcí, které pro nikoho nemají cenu, ale pro mě obrovskou. Ty další dvě jsou můj kredenciál a zápisník.

Znovu vycházím a už se rozednívá. Čas tady ve Španělsku mají stejný jako u nás, ale jsem o hodně víc na západě, takže teď tu svítá až po šesté. Všude se válí mlha a je příjemný chladno. Kdybych nešel, tak by mi byla už i zima. Cesta se hned rozdvojuje, volím tu přímější, ale jak se ukazuje, tak vede přes kopec. Krajina je pěkná, louky, lesy a hodně pastvin, jen teď pro změnu hlavně pro krávy. Kopec prověřuje moje nohy, bohužel směrem dolů už to zase nejde a noha bolí pak už pořád. Kolem jedenácté procházím Sarriu. Je to poslední větší město se vzdáleností od Santiaga nad 100km a je to znát. V Santiagu uznávají poutníkům cestu, když je dlouhá aspoň tu stovku, a tak tady ti „turisti“ často začínají. Po cestě je spousta obchodů s turistickým vybavením pokrytým nášivkami Camino de Santiago, mušlemi a žlutými šipkami. Vybavením, který nikdo, kdo sem přichází nekupuje, protože ho už má. Je jasný, že je to pro ty, co tu začínají. Taky se dají cestou turisti od poutníků poměrně dobře odlišit. Křepkou chůzí ve skupinách, čistým a těmi nápisy pokrytým oblečením, neopáleností nebo opáleností souměrnou, ne jen těch částí těla co vykukují z kraťasů a z krátkých rukávů. A taky tím, že někdy neodpovídají ani na „Buen camino“.

Sarria mi přijde jako nezajímavý místo. Čekal jsem podle názvu nějaký maurský středověk, ale nic takovýho. Zbytek cesty do Portomarinu protrpím, jen na stém kilometru dopíjím zbytek vína, který jsem pro ten účel celý den tahal s sebou.

V Portomarinu se situace s plným herberkem opakuje. Není divu, když cestou potkávám celé školní výpravy. Nakonec se ubytovávám ve velkokapacitním herberku trochu mimo trasu. Připomíná plovárnu a je to asi nejhorší ubytování za celou cestu. Je tam velká kuchyň, ale úplně bez nádobí, takže k ničemu. Je tam jen v koutě mikrovlnka a lednička. Když si jdu přes vrátnici nakoupit do supermarketu, srážím se tam zase s tou Argentinkou. Dopadla s ubytováním stejně, tak jí říkám, aby si v sámošce už nekupovala víno. Kupuju velkou litrovku obyčejnýho stolního, něco k jídlu přímo do mikrovlnky a v lékárně další Voltaren. Večer jsme se sešli před ubytovnou, přidala se k nám další holka z Argentiny, co pajdá ještě víc než já, přinesly oříšky a společně si podáváme flašku s vínem, protože nikde není ani sklenička. Takže mám argentinskej večer a pak jdu spát do pokoje pro čtyřicet lidí, kde většinu tvoří školní výlet. Samozřejmě, že klid tam není, ale na to, že se jedná o třídu na výletě, se chovají vzorně. Mluvím chvíli s jejich učitelem a říká mi, že takhle s nima chodí každý rok, postupně vždycky kousek cesty. Říkám si, že je to vlastně moc dobrá věc a už nemám zlost, že zaplňují herberky a chudák opravdový poutník pak málem nemá, kde by hlavu složil.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou