Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den čtvrtý, gaskoňskem (2.6. 2017, pátek)

Nečekám na snídani a vstávám časně. Chci být co nejdřív v Marciacu, nasnídat se až tam a koupit si konečně opalovací krém, než začne sluníčko pálit. Taky si znovu beru pevný boty. Po ránu je v trávě rosa a mně se po včerejšku navíc zdá, že těm mým ploskám, zejména na pravý noze, kde už puchýře mám, pevná bota dělá líp. Vycházím před sedmou a v Marciacu jsem o půl desáté. Odtud je to jen asi 20 km do vesnice Lupiac, kde se narodil d'Artagnan. Jen kousek, ale přece jen příliš moc na to, abych se tam vypravil. Ve výloze místního pekařství mají mušketýry a já se rozhoduju, že trochu poupravím svůj ranní rituál pravidelnýho holení tak, že si nechám růst knír a špičku pod dolním rtem aspoň trochu podobně, jak to nosili oni. Co naroste, to naroste.

Konečně vidím supermarket dostatečně velkej, aby v něm měli i krém na opalování. Kupuju si ho a hned před obchodem se s ním mažu. Zatahuje se a od téhle chvíle ho nebudu ve Francii potřebovat.

Před obchodem budím jako poutník pozornost, moc jich tudy asi neprochází. Pak pokračuju cestou do Maubourguetu, trhám si volně rostoucí třešně a v městečku se pak snažím najít inzerovaný herberk v místním kempu. Všude je ale pusto a hlavní vchod je zamčenej. Vedle zoufale sedí další poutník, co je úplně vyčerpanej a neví si rady. Španěl z Granady, bolí ho koleno a už nemůže dál. Vracím se poptat do místního infocentra a tam mi paní s úsměvem podává svazek klíčů, dává razítko do kredenciálu, přidává plánek kempu a vybírá 10€. Klíče jsou od všeho, včetně hlavního vchodu, chatky pro poutníky, umýváren a záchodu. Prostě v kempu jen ještě nikdo nebyl a oni ho obsluhují odtud z infocentra. Jen tam nemají žádnou cedulku s informací. Kupuju si v krámě lasagne do mikrovlnky a čínskou polévku (zvyk je železná košile) a jdu tu radostnou novinu o ubytování sdělit spolupoutníkovi. Chatka je vybavená, všechno je čistý a v pohodě. Až na ten puchýř na pravý noze, co mi už definitivně prasknul.

Španělskej kolega Jesus mi dává nějakou červenou vodičku, co vypadá jako jódová tinktura. Že prý to puchýře perfektně vysušuje a hojí a že to má vyzkoušený. Tak uvidím, moc by mi to pomohlo. Bolest při každém druhém kroku je opravdu nepříjemná. Učím se soustředit na vlastní tělo a na jeho varování. Budu to asi hodně potřebovat. U chatky je opřenej kus bambusu, nějakej poutník ho tu nechal. Až do dnešního dne jsem šel bez hole, ale teď se mi bude hodit. Vezmu si ji a uvidím, jestli mi při pajdání uleví.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou