Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Čtvrtek 28. března (návrat busem do SdC)

Ráno vstávám kolem sedmé, noc nebyla kdovíjaká – vítr foukal dost silně z různých směrů. V jednom z kemperů už také vstávají, otevřeli střešní okno a vítr ke mně nese vůni nikoliv ranní kávy, ale marihuany – inu, také způsob, jak hezky začít den. Balím a scházím asi kilometr k odpočívadlu se stoly a lavicemi, kde teče voda. Vařím si ovesnou kaši s čokoládou a ořechy, myju nádobí a pak už se jen skutálím na zastávku. Bus jede asi za hodinu, ještě dokupuju chleba, hummus a sýr na zítřejší cestu zpátky a potravinovou fólii na obalení batohu. Sedím na zastávce, skládám hůlky do batohu a cítím smutek „z konce prázdnin“. Už nemám další program na chození. Vlastně jsem mohl ještě dojít na Muxíu a vracet se až v pondělí; kam vlastně tak spěchám? Ještě před týdnem se zdálo sedm dní jako těžko snesitelné maximum. Teď, když by šlo o tři další dny, tak bych to přeci dal.

No, naštěstí je tu autobus. Ptám se řidiče, jestli mohu platit kartou – podívá se na mě s opovržením a říká velmi komisním tónem něco ve smyslu, že on je dálkový autobus a žádný emhádéčko. Platím cash a sedám si do čtvrté řady. Sedadla přede mnou jsou zaplněna babkami, se kterými řidič celou cestu zvesela rozpráví, mocně šermuje rukama, troubí a společně kritizují ostatní nemehla za volanty.

Od kraje SdC sleduju mapu v mobilu a když vidím, že další zastávka je necelý kilometr od centra, vystupuju. Hledám místo, odkud mi ráno pojede bus na letiště. Procházím znovu zalidněným centrem plným studentů, turistů a tu a tam i poutníků k restauraci, která byla v neděli večer zavřená. Dávám si místní šlágry, tortillu espaňola (brambory opečené s cibulkou spojené vajíčkem) a chobotnice po galicijsku. Jídlo je hutné, méně už chutné, dávám si na něj aspoň pimento, spláchnu to pivem a jdu do Roots and Boots. Tam na moment zavládnou rozpaky, když mi recepční říká, že jsou plně obsazeni. Do toho přichází pan správce a říká jí, že jsem tam už byl a ať prověří telefonické rezervace na čtyři místa, která blokují. Hned prvním hovorem se uvolní dvě lůžka, tak mě dávají do místnosti se dvěma palandami, na té horní je mladá Němka, tak kolem pětadvaceti let. Je moc pěkná, ale možná už mám po těch třech týdnech posunutou referenční úroveň. Upozorňuju ji, že budu ráno vstávat kolem páté a omlouvám se za případný ruch. Pak si jdu na dvůr přeprat ponožky a ve venkovní kuchyňce chystám svačinu na zítra a než se vrátím, je pryč.

Kolem sedmé se rozrazí dveře a do místnosti vchází poutnice s velkým batohem – měří aspoň 180 cm, ramenatá, svalnatá, taková baskeťačka, celkem pohledná, tipuju ji tak na necelých čtyřicet let. Svalí se na postel, ztěžka dýchá, protahuje se a rovná si záda. Vypadá fakt zničeně. Po chvíli dáváme řeč, jde Camino Portugués z Lisabonu a zjišťujeme, že je z Torrelavega, odkud jsem před třemi týdny vycházel. Tak to bysme měli, kruh se uzavírá. Kolem osmé se sbírá a jde někam na jídlo. Já si přebaluju batoh na ráno a po deváté jdu spát.

Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019