Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Úterý 26. března (Vilaserio – Cee, 40 km)

V noci jsem špatně spal, a to jsem si dal zvýšenou dávku hořčíku večer a pak ještě nad ránem; tak trochu zpruzen vstávám kolem sedmé. Španěl už má zabaleno a vyráží – jak sám říká – svým pomalým tempem a těší se na brzkou kávu a něco sladkého na trase. Bar otvírají až v osm, tak mám dost času a v klidu větrám spacák a dobaluju. S Italem odcházíme společně, on na džus, já na svá vejce. V restauraci si fotím obrázek, že zouvat boty se zapovídá, to chápu. Slanina je tak akorát, není do sucha, pořádná kalorická bomba a tekuté žloutky, můj ideál. U snídaně vidím Ira, jak pořádá gigantickou bagetu s máslem a džemem a zapíjí džusem, když v tu chvíli už mu nesou vejce se slaninou a kávu. Loučím se a jdu. Dnes dojdu buď do Hospitalu (26 km) nebo do Cee (40 km). Je zataženo a fouká, mám mikinu a bundu, a cesta jde hlavně mezi loukami a poli, tak se snažím udržovat vyšší tempo. Podél cesty rostou borovice s velikými šiškami, sbírám jednu zvlášť velkou, má skoro dvacet centimetrů, a dávám do batohu, abych taky Jitce domů něco přivezl.

Hned v první vsi kolem mě poskakuje velký pes a trochu doráží, ale snažím se ho ignorovat. Asi za hodinu, kousek před As Maroňas, docházím Itala, prý ho pes chytil za ruku. No, tržné rány nemá, tak není co řešit. V obci je u hlavní silnice pekařství, tak si jdu pro chleba. A tady už u kávy a moučníku sedí starší Španěl, tak dostál svému závazku. S Italem hned vyrážíme dál a kousek jdeme spolu. Je od Bolzana, studoval vysokou školu a už déle než rok nemůže sehnat práci, tak chodí po výletech. Asi po dvou kilometrech se rozcházíme, on je rychlejší a navíc míří na Muxíu. Čeká mě stoupák na vyhlídkové místo hned vedle cesty, ale dlouho se zde nezdržuju. Ve vsi si všímám, že sýpky na sloupech teď vypadají trochu flintstoneovsky, jsou vyskládány z placatých kamenů a na střeše mají křížek. Trasa je lemována řadou reklam na ubytování v Cee, přičemž A Casa da Fonte využívá slogan My jsme také poutníci, což budí mé sympatie a fotím si jejich adresu.

Už se dělá horko, svlékám si mikinu a po poledni přicházím do Olveiroy, v místním baru kombinovaném s krámkem si kupuju dvě piva a pomeranče a doplňuju vodu. Kousek za vsí scházím po dlouhé době z asfaltu. O dva kilometry dál si dávám dlouhou pauzu, je horký den a už cítím únavu, navíc to popolední slunce do mě fakt nemilosrdně šije. Sedím nad hlubokým říčním údolím, ve kterém je přehrada, jím sardinky s chlebem a česnekem, za zády mi opět k nebi ční souprava havarovaných vrtulníků.

Oběd spláchnu pivem, po hodině se zvedám a pokračuju téměř po vrstevnici. Potkávám poutnici, která jde v protisměru – tak to prý občas bývá, že někdo dojde do cíle a pak se vrací. Je to ovšem náročnější disciplína, protože značení cest není tak detailní. Kolem třetí hodiny narážím na širokou silnici, vidím louky a pole obehnané nízkými kamennými zídkami a jsem v Hospitalu. Už ten název mě odrazuje od myšlenky ulehnout zde, navíc mám pořád dost času. Nikde nic, jen jeden bar O Casteliňo, kde za pultem stojí znuděná puberťačka. Piju a dobírám vodu (první skutečně páchnoucí voda) a kupuju si limonádu bitter lemon, abych se osvěžil. Čeká mě ještě 14 km bez jakékoli infrastruktury, tak musím podpořit formu. Jojo, čtyřicítka je fakt cufilinda.

Za deset minut se zvedám, jdu kousek po silnici, kde je rozcestí – buď 29 km na Fisterru nebo 26 km na Muxíu. Já už mám vybráno, odbočuju doleva, míjím nějakou fabriku, jejíž stará část vypadá jako z postapokalyptického filmu, a už zase scházím na polní cestu. To, co se přede mnou odvíjí, předčí má veškerá očekávání. Jdu mezi lesy, cesta se příjemně houpe a za celé tři hodiny potkávám jen čtyři místní lidi. Je to taková tichá, opuštěná nádhera, že tomu nemůžu uvěřit a neustále se kochám. Už se mírně ochlazuje, občas se povzbudím několika loky limonády a odměňuju se za svou pracovitost sušenkami a pak také pivem. Na závěr kousek klesání, už vidím moře a velkým obloukem scházím do Cee, ještě poslední kilometr po dlažbě proti podvečernímu slunci a jsem na místě.

Albergue A Casa da Fonte je v přízemí velkého domu s nápisem na prodej, tak se leknu, že budu muset hledat jiné místo, ale pak vidím lidi v recepci. Zdravím se se správcem, platím 11 EUR a vyptávám se na dopravu pozítří z Fisterry. Je to dobré, poznamenávám si čas dopoledního busu z Konce světa do SdC a už se jdu ubytovat. Je to jedna vzdušná hala pro čtyřicet lidí s velkými vzdálenostmi mezi postelemi a je nás tu tak patnáct, z toho asi dvě rodiny s dospívajícím potomstvem, pár individuí mého typu a také skautky. Jak jsem poznal, že to jsou skautky?

Cestou jsem si všiml způsobu, jakým jsou zde v lesích pěstovány borovice. Vždy mají ořezané spodní větve, a to až do výšky dvou metrů. Nevím, jestli je to proto, aby více „hnaly“ nahoru, nebo proto, že mezi nimi pasou dobytek, nebo zcela jiný důvod. Každopádně borovice zde poznáme podle toho, že jsou dole zcela oholené. No a skautky zase mají klobouky.

Chvíli si povídám s jedním Angličanem, který si po chvíli zouvá boty a až příliš důrazně se mi připomíná obrázek, který jsem si ráno fotil v baru. Kvapně hovor ukončuju a jdu se ospršit, pak dojídám zbytky sýra a choriza z SdC, obojí je vynikající. Později si sedám ke stolu, rekapituluju trasu od 7. března a přepočítávám ušlé kilometry. Do SdC to bylo 518 a zítra bych měl překročit 600. Dámy a pánové, kdo z vás to má …

   Úterý 26. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019