Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Pondělí 25. března (Santiago de Compostela – Vilaserio, 34 km)

Dnes se mi nespalo moc dobře. V noci se trousili z hospod a barů spolunocležníci a někteří při tom lomozili, takže jsem asi od dvou do čtyř nespal vůbec. A pak to přišlo. Měl jsem strašlivý sen o vlastní smrti. Stavoval se u nás kamarád Martin a říkal, že je dobrý čas teď promyslet investice a že nabízí možnost zapojení do projektu bytového domu. Tak si o tom doma povídáme a já říkám, proč ne, koupíme byt a vedle něj na patře garsonku, to se bude dětem jednou hodit. Pak jsem jel s nějakými dalšími dvěma chlapy v autě z Prahy a řidič jel hrozně rychle a v nějaké zatáčce u Berouna auto vylétlo ze silnice pod úhlem pětačtyřiceti stupňů do výšky možná třiceti metrů. My jsme z něj vypadli do měkké trávy, bylo to moc příjemné, to auto bylo lehce pomačkané převrácené opodál a já říkám „Tak to ani nebolelo…“, ale měl jsem trochu pochybnosti, zda jsme to přežili. Někdo další řekl: „A teď se z mraků vysune velká ruka a sáhne pro nás,“ a opravdu, vynořila se obrovská ruka a narovnala to auto. Pak přišla nějaká starší paní a my jsme ji hned poznali a řekli: „Ty jsi naše máma, viď?“ a ona na to: „Ano, já teďka budu vaše máma.“ Pak jsme tam seděli u dřevěného stolu a ona si s jedním z nás o něčem povídala. Potom si přisedla ke mně, a já se jí ptal: „Jak to teda s náma je, uvidím se ještě s rodinou?“ a ona, že už ne. To mě zaskočilo, tak říkám: „Jako že se už nikdy s Jitkou a dětmi neuvidím? Já se těším do nebe, ale ještě se s nima potřebuju rozloučit a říct jim, že je mám moc rád.“ „No tak to už nepůjde“ a položila si mou hlavu na klín, hladila mě po hlavě a já začal bulet a v tom jsem se probudil a brečel jsem ještě asi půl hodiny. Za okny byla ještě tma, když jsem vstával. Bylo kolem sedmé, oblékl jsem se a šel do parku, odkud jsem volal Jitce a celý sen jí vyprávěl. Tím už jsem se uklidnil a pak si na webu našel vysvětlení snu o vlastní smrti – zpravidla jde o to, že něco starého v nás umírá, aby to udělalo prostor něčemu novému. Takže to byl vlastně ten úplně nejsprávnější sen na závěr pouti.

V kapse mám ještě od večera pita chleba, tak ho jím a jdu hledat kostel, kde bude ranní mše. Je teprve půl osmé, nejdřív se ptám v Hostal Reis Catolicos na náměstí před katedrálou – věřím, že budou mít správné informace. Posílají mě k františkánům, což je nedaleko, ale tam je zavřeno. V sousedícím hotelu říkají, že tady ne, ale že budou vědět v tom katolickém hotelu. Tak si o katolících obecně pomyslím něco nelichotivého a pouštím mši z hlavy. Hledám poštu, kde bych koupil a poslal pohledy, je také v centru, ale otvírá až v půl deváté. Když konečně otevřou, vidím, že jejich nabídka pohlednic je zoufalá. Ptám se na prodejny suvenýrů v okolí – ty otvírají zase až v deset. Tak to už je na mě přespříliš, jdu na ubytovnu, balím se a s arnoldovskou výhrůžkou „já se vrátím, ve čtvrtek,“ odcházím. U recepce ještě čtu letáček, že poutnická mše je v poledne. Vzhledem k mé ambici dojít do středy nebo čtvrtka na Fisterru to dneska nedám. Uvidíme, jak se ve čtvrtek vrátím.

Jdu znovu do centra. V jedné trafice je už otevřeno, kupuju si dva pohledy a propisku a jdu na poštu, kde pohledy sesmolím a odešlu. Pak si ještě fotím komické figuríny v parku, minu Roots and Boots a jdu směr Konec světa. Musím si však nakoupit jídlo a když mě při mém váhání na jedné z křižovatek osloví anglicky mluvící paní, hned se jí zeptám i na vhodný krám – je naštěstí hned opodál. Krásný malý krámek, prodavač tu má samé lepší věci. Kupuju si sýr odkrojený z velkého bochníku, chorizo, olejovky a papriku a vyrážím. V parku si vyfotím patník, který ukazuje, že to mám 89 km na Fisterru nebo 86 km na Muxíu, alternativní konec světa a údajně ještě hezčí. Volím Fisterru, pokud mám jednou za život dojít na konec světa, tak ať se to tam tak i jmenuje. Přejdu přes lávku tvořenou jedním kvádrem žuly – tak může vypadat architektura, když se nedostává nápadů, ale je zrovna kámen v akci. Popojdu ještě kousek a v příměstském lese si dělám pauzu, konečně snídám (už je kolem jedenácté) a pak už zase šlapu. Jsou zde i jiní výletníci, i když vypadají spíš na jednodenní trip, protože mají jen minibatůžky na svačinu a lahev s vodou. Ohlížím se a vidím opět SdC, nyní z druhé strany, odkud je nezakrytý výhled na katedrálu, a je to velkolepé.

Střídá se cesta nahoru-dolů lesem a přes vesnice, kolem poledne dobírám vodu v baru u silnice a pak jdu kus po rovném asfaltu, než trasa zahne u historického mostku opět do lesa. Tady mě čeká pořádný stoupák, navíc v dnešním horku; kousek za vrcholem si dávám pauzu a doplňuju energii. O kus dál za Trasmonte vidím stodoly ozdobené kresbami krav, je to optimistické. Pak krátké klesání a jsem u řeky Tambre; veliké kameny v korytu připomínají známý úsek Oslavy, ale tady je řeka mnohem širší. Kolem čtvrté hodiny jsem v Negreiře, kde bych to dnes mohl už zapíchnout, Ale den je ještě mlád, tak proč si kousek nepřidat. Jsem tak přemotivovaný, že si zapomenu dokoupit chleba a nabrat vodu. Před koncem města fotím kameno-bronzové sousoší zobrazující srdceryvné loučení rodiny s mužem, který odchází – doufejme, že za prací.

V další vesnici prosím u nějakého stavení o vodu. Podvečerní trasa pak vede převážně lesy po měkkých cestách, tak to máme já a mé nohy rádi, převýšení nejsou významná. Poslední hodinu už je to zase asfalt a v otevřené krajině, ale už se ochlazuje a do Vilaserio přicházím kolem sedmé. Nocleh v Albergue O Rueiro stojí 12 EUR a dům sousedí s barem, mají stejného majitele a provoz tu teď zajišťuje čiperný barman a správce v jedné osobě. Dává mi jednorázové povlečení a ukazuje koupelnu a ložnici pro třicet lidí, naštěstí jsme tu jen čtyři. Jeden starší Španěl, řekl bych tak kolem pětašedesátky, který vyrazil z Leonu do Ovieda (Camino del Salvador), z Ovieda do SdC (Camino Primitivo) a teď jde na Muxíu. Mluví celkem dobře anglicky, ptám se jaké to je jít dvakrát přes hory. Říká že krásné, ale vysilující a že už je děsně unavenej. Camino Primitivo mi brnká na srdce, ale třeba mi to taky ještě někdy vyjde. Dále tu je mladý nezaměstnaný Ital po studiích a do všech stran statný Ir, asi tak pětačtyřicet. Sprchuju se, pak dojídám poslední zbytek chleba se sýrem a jdu na pivo, prvně ochutnávám 1906, celkem píše. Domlouvám si k snídani za příplatek tři vejce na slanině místo dvou a v duchu si říkám, jestli bych spíš neměl ubrat. Kolem desáté jdu spát.

   Pondělí 25. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019