Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Pátek 22. března (Baamonde – Sobrado, 41 km).

Ráno vstávám v sedm, dnes to bude nejméně 40 km. Snídani začínám dvěma pomeranči, na to chleba s ovčím sýrem, před odchodem ještě ždímu citrón do lahvičky s vodou. Před osmou už jsem venku, je mlhavo a chladno, asi 2°C, aspoň mi to ráno bude odsýpat. Trasa jde po široké silnici. Asi po patnácti minutách se ozve strašlivá rána a zem se zachvěje: právě se zlomila stovka. Fotím si patníček a za chvíli, u kaple svatého Alberta, cesta odbočuje a pokračuje romantickými zákoutími, z nichž jedno vypadá jak bažiny v Louisianě. To už pomalu vylézá slunce a já přicházím do místa, kde se rozděluje stará a nová trasa. Nová je o 10 km kratší, krásně to ukazují dva patníky, jeden se šipkou doleva 95 km (původní trasa) a druhý se šipkou doprava 85 km. A jak už to tak u klíčových momentů bývá, zrovna tohle jsem si nevyfotil. Vybírám si delší trasu, nikam nespěchám – kdybych spěchal, můžu jet busem.

Cesta je moc pěkná, převaha polních cest s mírným houpáním nahoru dolů a minimum vesnic. Před polednem přicházím do Mirazu, poslední místo se službami na několik následujících hodin; na místním hřbitově si nabírám vodu a venku polykám pár sušenek. Polední pauzu plánuju až za půlkou trasy, a do toho mi ještě aspoň 5 km chybí. Kousek za Mirazem vystoupám na náhorní plošinu tvořenou částečně porostlou skalou – vypadá to jako jeden obří balvan dlouhý půl kilometru. Ohrazení pastvin už vypadá zase jinak – teď jsou to velké kameny, mezi nimiž je vyskládána suchá zídka. Hřebeny kopců jsou zde osázeny větrníky, tak to tu vypadá jako na leteckém cvičišti po havárii vrtulníků.

Cesta pak schází na asfalt, ale naštěstí je to lesem a skoro nic nejede, tak se mi jde příjemně. Už jsem splnil závazek, jsem za půlkou, stoupám do táhlého kopce přímo k jihu, slunce pere a hledám, kde bych pohodlně poobědval a odpočinul. Dlouho nic nevidím, až na křižovatce u Monte do Espiňo je šikovná mez, tak rozkládám karimatku, suším ponožky a jím rybičky. Není to ve stínu, ale dá se tu dobře sedět. Poslední dva dny je odpoledne úplně jasno, tak si kromě zátylku mažu i nos, protože mi vykukuje z pod klobouku a mám ho pěkně červený a loupe se.

Po hodině a čtvrt se zvedám. Tyhle dlouhé odpočinky mi nedělají dobře. Jdu pak pokaždé chvíli jako kosmonaut na Měsíci, než se ztuhlá místa rozhýbou a získám zas rychlost. Za chvíli u mě přibrzdí protijedoucí dodávka a muž za volantem se anglicky vyptává, jestli nepotřebuji nocleh nebo osvěžení. S díky odmítám, ale je fakt horko. Cesta za chvíli vychází z lesa a zase míří skoro rovně k jihu. Čas mezi jednou a třetí odpoledne je zabijácký – slunce praží, cesta sálá a vzduch se ani nepohne. Míjím obec Marcela. Po třetí se situace vylepšuje, začíná pofukovat větřík. Musím se trochu vybičovat, abych nepolevil v tempu, při krátké zastávce jím čokoládu s ořechy a s úderem zvonů v šest hodin přicházím do Sobrada.

Klášter Monasterio de Sobrado dos Monxes je zčásti zakryt lešením a plachtami, ale týká se to asi jen samotného kostela. V recepci si mě přebírá muž, který neumí anglicky, a vede mě cca patnáct kroků do kanceláře. Tam si mě přebírá další, ten už anglicky umí a rád si povídá, tak ztratíme chvíli nezávaznou konverzací, během které také zaplatím 6 EUR a sám si orazím credencial. Překvapuje mě, jak jsou všichni zabaleni do těžkých, asi vlněných, oděvů. První muž si mě zase bere a vede ambitem k ložnici, do níž se vstupuje rovnou z podloubí. Už se mi snížila tepová frekvence a dochází mi, jaká je tu všude zima. Mám výhodu, že v této kobce je volná postel u zásuvky, tak nabíjím mobil a jdu do sprchy. Tedy takhle studené a zanedbané sprchy jsem ještě nezažil. S prvním došlapem na beton podlahy mě rozráží zima a nezahřeje mě ani teplá voda s konstantní teplotou - teče z napevno fixované spršky tak, že mám buď zmrzlé břicho, nebo záda, nohy v jakékoli poloze. Není to relax, snažím se hygienu neprotahovat (asi záměr provozovatelů) a v ložnici si rychle přidávám teplé vrstvy včetně péřovky a buffu. Ještě koukám na puchýř – kupodivu se nezměnil, pořád stejná fazole, tak snad se co nevidět vstřebá. V sedm má být mše, jdu si to ověřit do recepce. Částečně ano, jsou to večerní modlitby a začínají za minutu. Nějaká ochotná paní mi ukazuje cestu do horního patra, přicházím právě včas. Nerozumím ani slovo, ale zpěvy jsou pěkné a zklidňující atmosféra mi dělá dobře.

Za necelou hodinu je po všem, jdu okouknout kuchyňku v refektáři (paráda, pánev, olej a vařič tu jsou) a shánět večeři. Jeden z mnichů mi říká, že už bude všude zavřeno, tak si v nejbližším krámu s hračkami a suvenýry kupuju aspoň pytel chipsů, protože dneska mi fakt vytrávilo. Ještě jsem se ani neprobil ke zlatému středu sáčku, když vidím, že o kus dál je stále otevřeno v potravinách. Jdu tam, kupuju si dva pomeranče (cena 0,55 EUR za kilo). Přibírám si ještě rybičky, pivo a mají volně ložená vejce (prý z domácího chovu), kupuju si tři na snídani. A nabízejí tu mnohem lákavější chipsy než ty, které dojídám, ale už mě na ně přešla chuť. Cestou zpět spláchnu pivem ty vlezlé drobky a zajídám vše pomerančem. Provádím večerní údržbu nohou a zubů a před desátou jdu spát.

V ložnici jsme čtyři. Jedním je mladý kluk z Německa, který před týdnem vyjel na kole z Bilbaa a za další týden chce dorazit do Lisabonu. Měří asi dva metry a jeho kolo zaparkované v křížové chodbě je fakt masívní. S jedním z dalších dvou spolunocležníků se seznamuji částečně až v noci po jejich návratu, neboť chrápe tak nahlas, že si připadám jako u klece s rozzuřeným tygrem. A když jde v noci čůrat, pokaždé rozsvítí hlavní světlo, aby našel svou bundu. Zkrátka hrůza. Postel je cítit četným užíváním, ještě že mám spacák a můžu se do něj celý schovat. Jednoznačně dosud nejhorší albergue.

   Pátek 22. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019