Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Čtvrtek 21. března (Abadín – Baamonde, 31 km)

Vstávám po sedmé a koukám na počasí do mobilu – no, tak ještě že jsem nespal venku, je to vůbec možné? 1°C? Využívám toho, že mám k dispozici toaster, dělám si z chleba toasty, mažu je sýrem brie a dosušuju na teplých radiátorech prádlo. Zatím nejhezčí a nejkomfortnější ubytovna. Ani si nedělám fotky, na webu budou lepší.

Kolem deváté vyrážím, ještě se stihnu pozdravit s Jaimem, který právě přijel. Jsou jen 3°C, ale je jasno, bezvětří a svítí slunce, takže mikina, dlouhé nohavice a na hlavě buff. Jdu po krásné cestě nádhernou krajinou. Mám za sebou dva týdny relativní samoty, kterou v posledních dnech umocňuje klidná a krásná příroda. Dnes trochu jako u nás na Slavonicku. Mám pocit, že jsem se s cestou obrovsky skamarádil a spolu jedno jsme. Vlastně s Cestou. Neustále v hlavě slyším píseň On the Sea of Life, vše si je tak blízké - plavba, trail, život. Po staré polňačce podcházím moderní dálniční most, navazuje kus starého dláždění a pořád je na co koukat. Pastviny a zahrady jsou ohrazeny kamennými deskami, asi opět břidlice. Postupně se odstrojuju na základ šortky+tričko, je asi 18-20°C.

Po obědě procházím přes Vilalbu. Hned na začátku složitě obcházím kruhový objezd, kousek za ním je lesík, tam si dělám pauzu; jím sýr, chléb a sušenky. Projdu městem, sledování šipek a značek je tady trochu dobrodružství, ale koriguju se podle mapy v mobilu. Na konci ještě musím sehnat vodu – tamhle je benzínka, ale ouvej, mimo provoz, tak vlezu do obchodu se šicími stroji, říkám si o vodu a za moment už opouštím předměstí a jdu zase po polních a lesních cestách.

Kolem páté přicházím do Baamonde, albergue je hned u silnice. Je to velká a celkem hezká budova s kapacitou přes devadesát míst, ale zatím jsem prý první. Ještě volaly nějaké dvě poutnice, takže ty asi dorazí později. Ubytovna je městské zařízení, které žije tak trochu ze své podstaty, neboť přes léto tu mají pořád plno. Když se dotazuju na kuchyňku, říká mi recepční, že v ní není žádné nádobí, ale že si ho můžu zapůjčit vedle v prodejně. Ještě se vyptávám, kam po použití s jednorázovým povlečením, které jsem tu nafasoval, zda do plastů nebo směsného odpadu. Prý je to jedno, stejně se veškeré odpady sesypávají dohromady a krabice na tříděný odpad jsou jen pro získání certifikátu. Inu tak.

V budově je příjemné teplo, dostávám místnost sice bez oken, ale hned vedle WC. Jdu do sprchy a pak na nákup. Vybírám si pomeranče a citron, nějak jsem v tom horku na ně dostal chuť, obligátní rybičky v oleji, sýr, papriku, chleba, čokoládu a dvě piva. Prohlížím si kreslenou mapu posledních 100 km do SdC. V Lavacolle, kde je dnes letiště pro oblast SdC, se poutníci v prudkém potoce myli a prali si prádlo, aby svoji pouť zakončili očištěni skrz naskrz. Říkám si, že něco na tom je, a jdu dříve spát, ráno chci být čilý, čeká mě delší úsek.

   Čtvrtek 21. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019