Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Středa 20. března (A Trapa – Abadín, 34 km)

Vstávám v půl osmé a na osmou José přináší snídani, soustředěně se láduju. Vždyť je první jarní den a mě čekají dvě dlouhá stoupání a klesání do Mondoňeda a pak buď vleklá cesta po asfaltu nebo kratší po polní cestě, zato s dalším hutným stoupákem, tak mám lehkou cestovní horečku.

José mě ještě fotí před vchodem, připomíná mi, abych se dopoledne ozval Jaimemu z O Xistralu, protože budu asi jediný nocležník, a už vyrážím vzhůru. Soustředím se na udržování slušného tempa. Začátek po polní cestě nahoru, pak po asfaltu dolů a za hodinku a kousek už jsem v prvním údolí. Jdu tak usilovně, až mě začíná pálit pata. Dělám si přestávku, kontroluju patu a mám tam puchýř jak fazoli. Tak to jsem tedy od sebe skutečně neočekával, jsem z toho trochu zklamaný; hlavně mám obavu, aby mi puchýř nepraskl. Tak jo, soustředím se na tempo a ještě i na to, aby mě nedřela pata. Volám Jaimemu, potvrzujeme si, že dorazím až někdy kolem šesté.

Druhý hřeben je výživnější, nahoru částečně polní cesta, dolů pak asfalt. Trvá to děsně dlouho a místy je to skoro padák. Pata zatím nezlobí, tak to jde. Po poledni přicházím do Mondoňeda, mám za sebou půlku, tak si sedám na lavičku, dávám si chleba se sýrem, brokolici a majonézu a studuju poznámky ve Wisely+. Zde už se moje Camino Historico spojilo s hlavní trasou, i když jen relativně, protože se zase hned rozdvojuje a to se bude ještě do SdC párkrát opakovat. Mám na výběr původní historickou trasu po asfaltu, nyní zvanou doplňková, nebo novou. Rozhoduju se pro tu novou, zvanou oficiální, která je kratší a náročnější a skoro nikdo tudy nechodí. Po hodince odpočinku dobírám v baru vodu a jdu s očima nalepenýma na display mobilu, protože přes město nejsou žádné značky a mapa tuto trasu také nepodporuje. Jsem tedy odkázán na slovní popis ve Wisely+, ale je to dobré, nebloudím. Hned za městem už vidím patníky se šipkami, cíleně hledám a fotím ten s číslem pod 150, abych mohl začít „stříhat metr“. Tady už je, prima, tak to bude v pohodě.

Inu, ne zcela. Přichází dlouhé stoupání, a to tak prudké, že pořád pauzíruju a popadám dech. Když mi dojde, že jsem poslední 2 km šel tři čtvrtě hodiny, jdou na mě mrákoty. Pak se situace trochu zlepší, zrychluju, až jsem na náhorní planině kolem 600 m n. m. a hrozně tu fouká studený vítr. Jinak je cesta vysloveně pohodová, obloha se postupně vybírá, měkký povrch a nikde ani živáčka, zato velkolepé výhledy do dálky. Později se napojuju na asfalt, sem tam nějaké auto, ale opět žádní lidé. Krása. A to jsem v centru Mondoňeda viděl několik poutníků. Cestou jsem si vyfotil ještě postupné zalesňování svahů, kdy jdou shora dolů pruhy různě starých stromů.

Kolem páté přicházím do Abadínu, míjím albergue Gontán, venku postává několik postav, mezi nimi i mladý Španěl, kterého jsem potkal před pěti dny v Soto de Luiňa. Pokračuju dál, narazím na prodejnu Spar – je to jako když potkáš starého známého. Umírněný design prodejny je mi sympatický, jdu dovnitř a kupuju si jídlo a dvě piva s tím, že jedno vypiju hned. Do cíle to mám už jen necelých 6 km, tak to zvládnu.

Cesta je příjemná, mezi loukami, chvíli pozoruju krávy na pastvě. Pak přichází ze vzdálenějšího konce pastviny nějaká větší kráva, aha, to je býk, a zcela cíleně míří k jedné ze dvou krav nedaleko. Výskok a než stihnu vytáhnout mobil, abych měl pozoruhodný záběr, je po všem, býk se už zase nevzrušeně popásá a ani si mezitím nepotřeboval schrupnout.

Kolem půl sedmé jsem v O Xistral. Jaime přichází ze zahrady, dává mi základní informace a ukazuje dům. Viděl jsem to na promo letáčku, ale naživo je vše mnohem hezčí. Staré hospodářské stavení předělané na moderní a komfortní ubytovnu. Jsem tu jediný, tak mě posílá do přízemní malé ložnice sousedící s koupelnou a záchodem. Mezitím roztápí v peletkovém kotli, který je v hlavní obytné místnosti a plamen ohně lze pozorovat skleněným okénkem. Připomíná mi to domov a zimní večery u kamen.

Jdu do sprchy, pak ještě musím vyprat, prádlo už mi smrdělo tak, že mě sršni míjeli velkým obloukem. Venku přepírám a věším prádlo. Ještě není osm, ale už je hrozná zima. Jaime mi ještě ukazuje, která postel je tvrdší, pak platím 12 EUR a už jsem sám. Dávám si k večeři chleba s avokádem a pivo, pak zhasínám a vyhřívám se u kamen. První albergue, kde je vysloveně teplo. A ráno se prý kamna na chvíli zase automaticky spustí, takže to bude opět príma.

   Středa 20. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019