Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Čtvrtek 14. března (Gijón – Aviles, 36 km)

Vstávám kolem šesté, všude kolem je ticho. V noci bylo horko, často jsem se budil, ale nic mě nebolí, takže můžu jít dál. Ze snídaňové nabídky hostelu využívám pár mandlí, toasty a máslo a v půl osmé vyrážím. Trasa vede přes centrum kolem přístavu, ale pak už jde pět kilometrů pořád rovně po dlažbě mezi domy. Před koncem města se barva asfaltu postupně mění na červenou a vzduch zapáchá – po pár desítkách metrů se mi naskýtá hrůzostrašný pohled na předpotopní fabriku Arcelor Mittal. Všude je mastná špína a zápach. Trasa jde po silnici, která továrnu obkružuje, tak si to užívám až běda a mám radost, když cesta konečně odbočí mezi venkovské domky. Snídaně byla příliš lehká, ujídám tedy čokoládu a ořechy. Jde se hezky, střídají se polní a lesní cesty s asfaltem, bez náročných převýšení, a je zatím pod mrakem.

Kolem poledne si sedám do příkopu a jím chleba s avokádem – měkké a přitom šťavnaté. Míjí mě skupinka čtyř poutníků, pak se cestou ještě párkrát mineme, zdravíme se, mluví španělsky. Na předměstí Aviles nás čeká další smradlavá fabrika Arcelor Mittal, tentokrát s věčným plamenem nad jedním z komínů a dělnickou kolonií na protějším břehu řeky. Děsí mě představa, že je ta továrna dlouhá dvacet kilometrů a já ji celý den obcházím. Jdu do centra, míjím albergue a když vidím bar s kebabem, dávám si falafel v housce. Je fajn, ale stačí tak akorát na zahnání hladu.

Pak asi hodinu odpočívám na lavičce na náměstí a jím čokoládu – už pilně svítí slunce, ale je zima a fouká, mám mikinu, větrovku a na hlavě buff. Za celý den jsem se nezpotil. Nejsou ani čtyři hodiny, tak zvažuju, že bych ještě ušel kus další etapy. Zatím mám v nohách cca pětadvacítku a zítra mě budou čekat dvě prudká stoupání, tak bych si mohl jedno (nebo aspoň jeho část) odbýt už dnes. Kolem půl páté se zvedám a jdu si prohlédnout nejstarší stavbu ve městě, františkánský kostel, jeho románská část je ze 13. století. Míjím sochu otylé Eugenie Martines Vallejo, chudák, ale mám částečně pochopení, taky mívám velkou chuť k jídlu. Pak dokupuju chléb a pokračuju do Samartínu. Střídám asfalt a polní cesty, které jsou po včerejším dešti hodně podmáčené a rozbahněné.

V Salinas na chvíli ztrácím trasu, ale brzy už stoupám ke klášteru San Martín de Laspra, kde má být celoroční albergue, ale nápis na dveřích hlásí cerrado, zavřeno. Nabírám si u hřbitova vodu a jdu hledat nocleh, je už půl sedmé. Míjím Piedrasblancas a hledám, hledám, už se šeří a já nic nemám. Většina luk je ohrazena a vždy je to na dohled z okolních domů. Najednou výjev jako z filmu: za blízkým hřebenem svahu po pravé ruce právě přistává letadlo, je tak nízko a blízko, že mohu zahlédnout, jaké jídlo a nápoje mají lidé na stolcích – samozřejmě žádné, při přistání jsou stolky sklopeny. Vcházím do lesa, ale bohužel táhlý hřeben slouží místním jako park a potkávám lidi se psy a také pár jezdců na koních (konečně!). Asi třikrát mám pokušení už sebou někde plácnout, ale vždy ještě popojdu a pak vidím vodárnu. Kouknu kolem, není to špatné, popojdu ještě asi kilometr, ale nic lepšího nenacházím, tak se kvapně vracím a za vodárnou rychle chystám nocleh. Mezitím přistává další letadlo, tak to už mi nedá a koukám do mobilu, kde se to nacházím. Aha, na spojnici mezi Asturijským letištěm a dálničním zauzlencem, tak to asi bude hodně rušná noc.

Provádím hygienu a mažu nohy, pak si lehám do spacáku, už je naprostá tma a dávám si hummus s chlebem, je výtečný, skoro jako v Izraeli. Po cestě projíždí ještě jedno auto, ale pak už je klid, auta z dálnice ani provoz letiště neslyším. Kolem půl desáté jdu spát. Nad ránem před pátou hodinou se probudím, koukám chvíli průzorem mezi stromy na hvězdy, když v tu chvíli na nebi proletí od jihu na sever nějaké těleso. Trvá to necelou vteřinu a dráha letu zůstává ještě dlouho osvětlená měsíčním světlem. Na letadlo rychlé, na hvězdu příliš blízko… Přemítání mě naštěstí ještě uspává a spím až do rána.

   Čtvrtek 14. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019