Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Středa 13. března (Sebrayo – Gijón, 34 km).

Vstávám v sedm, venku je tma a ještě prší. Vařím si čočkovou kaši s vločkami a listy špenátu a přidávám si do ní česnek. Zbytek špenátu nechávám pro další poutníky. Včera jsem šel kolem citroníku, jedna větev se natahovala až k silnici, tak jsem podlehl a jeden utrhnul; teď si ho ždímu do vody a zdá se mi mnohem sladší než ta u nás běžně prodávaná masová produkce.

Albergue musím opustit do devíti, tak mám ještě přes hodinu čas. Čekání na lepší počasí si krátím tím, že do předpovědi v mobilu zadávám cíle pěti dalších etap. Dnes bych měl dorazit do Ovieda, odkud začíná Camino Primitivo (původní trasa), které vede přes hory. Sníh tam už teď není, ale noční teploty kolem nuly neslibují s mým spacákem žádný zvláštní komfort. Přehodnocuju tedy svůj plán a budu pokračovat po Camino del Norte, tedy pobřežní trase. Není zde takové převýšení, takže dosavadní denní tempo 25-30 km bych si měl podržet. Při pobřeží asi bude víc pršet, což může být ještě horší než zima, ale předpověď je celkem příznivá a za tři až čtyři dny bych měl dorazit do oblasti, kde bude kolem 18-20°C. Ještě si volám s Vojtou, ať mi koukne na trasu, co mě čeká, kde budu míjet odbočku na Oviedo, a aby mi booknul nějaké ubytování v Gijónu. Posílá mi mail, že to bude v centru na nábřeží v hostelu Boogalow za 23 EUR se snídaní. Ale to budou asi jen toasty s máslem a džemem.

Vycházím za hustého deště kolem půl deváté, nabírám si ještě vodu a mířím do Villaviciosy, města jablek. Na kraji si kupuju chléb, tuňáka v oleji a čokoládu. Chvíli neprší, dokonce i trochu posvicuje slunce, ale než přejdu město, už znovu prší. Čtu si SMS od Vojty „Šetři síly, dnes to bude hodně náročné“, tak mu ještě volám zpátky – prý je to nejtěžší etapa celé trasy. No konečně, není nad to mít to nejhorší už za sebou. Ještě ho prosím, ať mi pošle návrhy dalších etap. Míjím odbočku na Oviedo a pokračuji na Gijón, za necelý kilometr si fotím infoceduli, že do SdC to mám 370 km. Chce se mi říci JEN 370, protože to je skoro stejné, jako můj původní plán.

Jdu už pěkně dlouho do kopce a kromě deště ještě silně fouká, navíc mám strašný hlad a nikde není vhodné místo k odpočinku. Zastavuju tedy pod dálničním mostem, kde je malý suchý flek, a dávám si ve spěchu na stojáka olejovky s chlebem. Mám smůlu, o dvacet minut později narážím na komfortní autobusovou zastávku s lavičkou, ale musím jít dál. Dnes to bude asi hodně o převýšení, už stoupám dvě hodiny, místy i extrémně prudce, až mi na kamení podkluzují boty i hole a musím každých deset kroků odpočívat, abych nabral dech, a vrchol nevidím. A přestože celkově mířím na západ, jdu chvílemi snad i na východ, protože svah je tak prudký, že se cesta klikatí sem tam. Déšť pod hřebenem ještě krátce zhoustne, to už jsem na tom tak, že křižuju silnici, abych si v zatáčkách zkrátil cestu. Odněkud se vyřítí srna, ještě se zimním osrstěním, a zmizí v protější louce. Konečně jsem nahoře a pak sestupuju do údolí, klesání je pozvolné, avšak dlouhé. Vyjasňuje se a aspoň na chvíli opět neprší.

Cestou často vídám zuřivě štěkající psy přivázané na řetězu nebo za solidním plotem. Oblíbené vyprávění o toulavých psech, kteří jdou s poutníky dlouhé kilometry a někdy i dorážejí, však dnes dostává svou reálnou podobu, když se ke mně jeden v Peónu připojuje. Čekám, že bude loudit jídlo, ale asi mu stačí dělat mi společnost a doprovází mě přes další hřeben plný náročného stoupání asi čtyři kilometry až do Carbonery, tedy skoro k periférii Gijónu. Nevím, co nás čeká, ale nechci zakládat dlouhodobé přátelství tím, že mu dám jídlo.

Kolem páté odpolední vidím plácek se stolem a lavicemi a dokonce tam sedí nějaký poutník. Dáváme se do řeči, je to Paul z Aljašky, kde pracuje v cestovním ruchu a přes zimu cestuje, vloni takto šel Camino France. V Česku už byl několikrát. Je špičkově vybaven, snad kompletně od Mammuta. Mezitím začíná znovu pršet, ale jen krátce a zas se projasňuje a za chvíli vykoukne slunce. Pes se snaží zaujmout a vyskočí na stůl, ale když vidí, že nedostane žádný pamlsek a ani naši pozornost, skočí dolů a odbíhá. Prvně za celý den si sedám, už mám v nohách víc jak pětadvacet kilometrů a cítím únavu. Když s Paulem narazíme na otázku ubytování, ukazuje mi aplikaci Wisely+, podle které ví, kde je jaká ubytovna otevřená, kde jsou obchody a restaurace a kolik kilometrů zbývá do dalšího místa. Pak už se zvedá a odchází, já ještě sedím a jím. Čtu si mail do Vojty, etapy budou každý den 25-30 km, takže nic nového. Píšu mu, ať mi sežene Wisely+, abych si ubytko už dokázal řešit sám, což by zlepšilo kvalitu života nám oběma. Uvědomuju si, že už je načase ho svou cestou nezatěžovat, ale dosud bych to bez něj jen těžko dával.

Chybí mi ještě asi osm kilometrů předměstím Gijónu. Nejde se mi úplně zlehka a dokonce si musím udělat další krátkou pauzu. Když jdu kolem supermarketu, zvažuju, jestli si nemám nakoupit, ale pak to zavrhuju, musel bych to nést na zádech. Raději si dojdu až někde v centru. Tam už konečně přicházím, cesta jde dlouhou oklikou podél řeky a sportovních stadionů přes městský park až na nábřeží. Kolem sedmé v podvečer vidím, že mi chybí už jen asi kilometr do cíle, tak zahýbám do Burger Kingu a dávám si „lumberjack diet“: burger a hranolky s majonézou. Přichází mi SMS z hostelu s dotazem na čas příjezdu, tak odepisuju a za chvíli se zvedám.

Hostel je fajn, je to velký byt v novém činžáku, na pokoji jsou dvě palandy a čtyři zamykací skříňky. Jsem zde s Američanem a Venezuelanem, oba do třiceti let; ti už zabrali spodní lůžka a právě odcházejí navonění do ruchu města. Recepční mě upozorňuje, ať si nic nedávám pod postel – je to preventivní opatření proti štěnicím. Ještě před hygienou jdu za roh do supermarketu, kupuju si dvě piva, hummus, sýr, chleba a rajčatovou šťávu. Hledám i müsli tyčinky, ale zdá se, že tohle tu nevedou. Vracím se zpátky, spáchám hygienu, dávám si šťávu a piva a kdybych nečekal, až se Jitka vrátí z jednání zastupitelstva, že si pak zavoláme, už bych dávno spal. Jsem strašně unavenej, stoupání a klesání dnes přes devět set metrů, a jsem moc rád, že to přišlo až šestý den a měl jsem čas trochu zapracovat na kondici a zlepšení techniky chůze. Nejzajímavější mi připadá, že nastoupám a naklesám takové stovky metrů, a stejně skončím jako chlapec malej, tak metr nad mořem. Pak si volám s Jitkou a kolem desáté se vyškrábu pod strop a jdu spát.

   13. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019