Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Úterý 12. března (Ribadesella – Sebrayo, 23 km)

Vstávám kolem sedmé, ještě je tma, ale brzy už je aspoň trochu vidět. Dnes je výročí našeho vstupu do NATO, tak oslavně připíjím zbytkem vody (v lahvi si nechávám poslední půldecku) a po jídle vyrážím. Míjím pár domů, ale nikde žádní lidé. Na mapě jsem si našel, že s malou zacházkou narazím na rozlehlý kemp. Zkouším štěstí tam, ale oplocený areál je uzavřen bránou a zatím nefunguje, tak se vracím na trasu. Cestou nacházím rozpitou petku s vodou, ale tak špatně na tom ještě nejsem… U jednoho stavení jsou otevřená vrata do zahrady a na dvoře stojí auto. Je tu klid, jdu dovnitř a za opakovaného hlasitého zdravení „hola“ (ahoj) čekám, kdy se objeví nějaká rozcuchaná hlava. Klepu na dveře, ale bez odezvy. Obcházím tedy dům a za posledním rohem je venkovní kohout s vodou. Piju ostošest a plním si lahev. Problém vyřešen, můžeme dál.

Je krásný den, cesta vede při pobřeží, pak mezi pastvinami; na nich stojí staré vany, do kterých přivážejí vodu v cisternách; všude měkká travička. Odkládám nohavice a mikinu. Přemýšlím, k čemu tady pasou tolik koní, místy i na prudkých srázech nad mořem, když nikde nevidím na nich někoho jezdit nebo že by táhli vůz; oni je snad jedí. Pro mě nepochopitelné. Ještě míjím románský mostek – vypadá hodně zachovale - a při tom vzpomínám na Trojskou lávku, po které jsem šel dva dny před jejím pádem. Ne, v Janově jsem nebyl.

Podle předpovědi počasí má dnes odpoledne začít pršet a vypadá to na celou noc, tak píšu domů Vojtovi, aby mi prověřil, zda funguje albergue v Sebrayo. Španělsky po telefonu je pro mě příliš velká výzva. Za chvíli píše, že je to ok, že to obstarává nějaká paní, která sice anglicky skoro neumí, ale domluvili se jazykovým mixem. A prý nevadí, že nemám credencial. Tak to už je druhý velký úspěch dnešního dne.

Před polednem přicházím do Colungy a hned na kraji narazím na supermarket. Kupuju si avokádo, žitný chléb (zde jen kolem 20 % žita), olejovky, papriku, pytel baby špenátu, pivo a bramborový salát s tuňákem. Při odchodu z krámu mě znovu ožehne prudké slunce, tak se ještě vracím pro ochranný krém 50+. Doufám, že je to ochranný faktor, i když věk také odpovídá. Natírám si všechny přismahnuté partie a pokračuju do centra. Na náměstí vidím kostel, tak zahajuju svůj evergreen – shánění credencialu. V těsném sousedství kostela je informační středisko, kde je velmi milá a elegantní blond paní a navíc mluví vskutku dobře anglicky. A má credencialy! Nechávám si orazit první stanoviště a zmámen úspěchem se chvilku motám po náměstí a hledám žlutou šipku nebo znak mušle. Při pátrání v mobilu slyším písknutí, tak vzhlédnu - přes ulici stojí před bankou jednonohý žebrák a ukazuje mi správný směr. Když je štěstí unavený, sedne i na vola? Možná. Já říkám: Aleluja! Od rána se mi neustále vrací myšlenka, že žijeme z milosti Boží a jsme neustále obdarováváni. Tak dnes si to parádně užívám.

Hledám odlehlé místo s lavičkou, kde bych mohl při odpočinku vysušit spacák, ale nikde nic a cesta mě vede ven z města. Jdu po malé silničce a po půl kilometru nacházím kousek od ní betonový blok, na který si sedám, rozbaluju spací výbavu a pouštím se do jídla, s největší chutí do salátu. Je skvělý a já mám výbornou náladu. Zhruba po hodině se sbírám a vyrážím, jsem už mírně za půlkou dnešní etapy, takže budu mít relaxační podvečer. Za chůze propočítávám, že už jsem celkem ušel nějakých 130 km, mám tedy čtvrtku za sebou.

Slunce dnes praží fakt silně, ale obloha postupně dostává šedavý nádech, takže ten slibovaný déšť asi opravdu přijde. Znovu se natírám. Jdu opět pastvinami – tady je většina luk obehnána ostnatým drátem, bytelné dřevěné kůly jsou často nahoře šikmo seříznuty, aby z nich stékala voda. Chvíli pozoruju dva chlápky, jak oplocení opravují, a jeden z nich přenáší dva takové kůly a trochu se mu z toho kudrnatí nohy.

Velká část cesty šla dneska po asfaltu. Když se to nakombinuje se stoupáním a vedrem, připadám si jako želva, sotva lezu. Cítím každé kilo svého těla, každé půlkilo v batohu a myslím na každý čtvrtlibrák se sýrem, co jsem kdy snědl. Musím často pauzírovat, abych to vůbec dal. A to mě pořádné kopce teprve čekají. Náladu mi spravuje protijedoucí auto, ze kterého se na mě směje a mává pohledná brunetka.

Za prudkého slunce kolem třetí hodiny přicházím k albergue v Sebrayo. Nikdo zde není, sedám si na lavičku venku a koukám na zítřejší trasu. Za chvíli jde kolem paní se psem, když mě vidí, něco zavolá a jde pryč. Za chvilku se vrací i s klíčem, jdeme dovnitř, je zde příjemný chládek; v automatu si ještě kupuju chlazenou colu a pak platím ubytování – 4 EUR. Paní mi ukazuje kuchyňku, voda není pitná, ale prý si mohu nabrat u ní z venkovního kohoutu. Jdu hned s ní pro vodu a pak už se hrnu do sprchy a peru prádlo, které dávám sušit na terásku v horním patře. Na chvilku si lehám do postele, abych si opečoval nohy, ale je hodně měkká, snad to přežiju.

Během hodiny přichází prudký vítr a po něm slejvák, venku se rychle ochlazuje a chládek uvnitř už není tak příjemný. Oblékám si další vrstvy. V podvečer má přijet pojízdná prodejna, kde si můžu koupit pivo a pečivo a další věci. Těším se, že si k snídani udělám vajíčka, ale dnešní prodej asi zrušili z důvodu špatného počasí. Nebo jsem to promeškal? Nevadí, jídlo na večer i ráno mám a zítra si koupím ve městě. Spíš se obávám počasí, protože pršet má přes celou noc až do odpoledne.

Vojta mi poslal odkaz na voice translator, takže ode dneška už mluvím španělsky, případně dalšími jazyky podle potřeby. Dávám si k večeři chleba se sýrem a syrový špenát. Do večera už nikdo nedorazil, tak jsem v celém domě pro dvanáct lidí sám, včera tu prý byli tři. Večer ještě jednou promažu nohy, dám nabíjet powerbanku a před desátou jdu spát.

   Úterý 12. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019