Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Neděle 10. března (Colombres – Llanes, 16 km)

Ve třičtvrtě na sedm mě budí Jitky textovka, že už je vzhůru a můžeme si zavolat. No, po pravdě mě nejdřív polila hrůza, že mi píše operátor, že mi došla data. Vstávám tedy do šera a vařím si čočkovou kaši, rovnou dvě porce – na lihovém vařiči to trvá asi dvacet minut, takže mezitím mám vše zabalené a po pořádné snídani vyrážím. Po půl kilometru mi dochází, že jsem si ještě nenamazal opruzeniny, tak dělám krátkou pauzu a chválím se za svou všímavost, že jsem batoh nepoložil do psího trusu na kraji cesty. Když za moment odcházím, haním se za nevšímavost, protože jsem to vyšlápl. Ale co, cesta je prašná, tak to rychle odrolím.

Trasa vede zcela nečekaně přes koleje a míří k pobřeží, kde kličkuje coby pěšinka mezi trním a pobřežními skalami. Do toho volá Vojta, kterého jsem požádal o zajištění noclehu v Llanes, protože má v noci pršet. Má pro mě hotel Iberia, nejlevnější ve městě za 30 EUR, ok, beru to. Pěšina mě pak vyšoupne na silnici, po ní přicházím do vesnice Buelna, na kraji je pítko, už je zase horko, tak doplňuju vodu a jdu dál. Je neděle dopoledne, tudíž čekám správný katolický šrumec, ale nikdo se nikam nepřesouvá, zvony nezvoní, lidi nezpívají, tak je to jen takový klidný den. Pod stromem u silnice leží mandarinka, sbírám ji na později. V baru se dotazuju na credencial, paní je ochotná a někam opakovaně telefonuje. Krátím si čas civěním na nápis s Einsteinovým citátem, že mysl je jak padák – funguje jen když je otevřena. Jasně, proto jsem tady. Milá paní pak vrtí hlavou, že bohužel, což mi však nemůže zkazit den. Kousek papíru…

Cesta se mění na polní a lesní a vede mě na minipláž (zde tedy v provedení kámen), vyrábím první „plážové“ selfíčko a posílám úzkému okruhu adresátů mailík se vzpomínkou na seriál Vražedné pobřeží a znělku Any Way the Wind Blows. Pokračuju po polních cestách; místy vedou blízko pobřeží, tu a tam se pase dobytek a ne vždy za ohrazením. Jejich zašpičatělá „řídítka“ ála chopper vzbuzují respekt, a když míjím na cestě tři zvířata dobývající se do balíku se senáží, nasazuju neutrální výraz, avšak zůstávám hodně ve střehu.

Zastavuju u venkovského hřbitova v La Boriza, abych na chvíli posušil spacák a dobil mobil z powerbanky. Bohužel tu nikde není lavička, tak je to odpočinek vestoje. Mezitím se trochu zatáhlo a v dálce vidím, jak podhůřím přichází šedivá clona deště, ale až sem nedorazila. Ochlazuje se, beru si mikinu i větrovku. Před hřbitovem se dávám do řeči s místním pánem – říká, že kromě španělštiny umí jen holandsky. Tak to beru jako výzvu, vždyť jde skoro o mix angličtiny a němčiny. Když řeknu, že jsem z Česka, pán začne o rozdělení Československa a naváže Katalánskem, pak dáme dohromady ještě pár vět o trase, uznale navzájem pokýváme a je čas vyrazit.

Kolem poledne přicházím do Andrínu, spouští se vítr a déšť, je zima a celkově nevlídno. Prvně ztrácím cestu, a když si to uvědomím a kouknu do mapy, vidím, že vracet se už nemá smysl, avšak čeká mě ještě kus po asfaltu, než se cesty opět spojí. Zastavuje pán s autem a nabízí mi svezení – sice španělsky, ale jednoduše, takže relativně srozumitelně. S díky odmítám.

Pak už sestupuju do Llanes, hned si všímám šipky informačního střediska a rovnou tam bez okolků mířím. No, málem jsem ho přehlédl, až si všimnu, jak z jedněch dveří vychází chlapík, zamyká a sedá na kolo. Teprve pak postřehnu, že je to hledané infocentrum a že píší, že v neděli zavírají ve dvě, což je právě teď. Pána rychle oslovím, ochotně sesedá z kola, jde dovnitř a přináší mapu města a kontakty na ubytovny v této oblasti. Ukazuje mi na mapě můj hotel, ale za moment už to nevím. Ještě se ptám na credencial, odkazuje mě na kostel San Roque (je skoro vedle hotelu), ale pak už opravdu musí… Během hodiny si postupně ověřím, že obdržené informace nejsou aktuální, v kostele je zavřeno a albergue u nádraží nefunguje, což mě teď však trápit nemusí, protože na mě čeká hotel Iberia, jen ho najít. Jsem v nějaké postranní uličce a asi zcela blbě. Oslovuju muže kolem čtyřicítky, umí anglicky a ochotně nabízí doprovod. Za moment jsme na místě. Ošuntělý hotýlek, ale součástí pokoje je i koupelna s WC, tak to bude komfortní. Než se osprchnu a vyperu prádlo, venku se spouští slejvák. Vyběhnu jen za roh na burger, hranolky a pivo, další piva si kupuju na pokoj a konečně si vyčleňuju čas na poznámky z výletu. A jelikož nemám tužku a notes, dělám si je do diktafonu v mobilu. V mezičase obracím na radiátoru prádlo, aby se dosušilo. Opruzeniny už jsou v klidu, ale rozhoduju se, že otestuju druhé spodky. Trochu mě pálí kůže na zátylku, nadloktí a stehnech, a to hlavně na levoboku. No jasně, jdu podél pobřeží na západ a celý den na mě svítí slunce zleva – musím si tedy koupit krém s ochranným faktorem, abych nemusel pro rovnoměrné opálení couvat.

   Sobota 9. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019