Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Sobota 9. března (Comillas – Colombres, 29 km)

Noc byla zcela klidná, vstávám za tmy už kolem 6 h, dávám si chleba se salámem a papriku, promazávám opruzeniny, suším spacák, ale je vlhko. Čekání na světlo si krátím cvičením na karimatce, přeci jen cítím námahu v kříži. Krátce před osmou vyrážím. Ještě že jsem si počkal na denní světlo a nepokračoval večer dál – hned za parkem totiž cesta odbočuje, ale změna směru je vyznačena velmi cudně, až neviditelně. Nicméně tou dobou už mám prvního pomocníka – večer jsem zjistil, že volba turistické trasy na mapy.cz se shoduje s trasou Camina.

Po chvíli narážím na fontánku s vodou, tak do sebe dostávám skoro litr vody a s sebou si plním lahev jen zpola pro rychlé osvěžení. Už je také teplo, odepínám si nohavice a svlékám mikinu. Po necelé hodině scházím konečně na polní cestu a také prvně vidím, že někteří místní farmáři se o dobytek nestarají vůbec dobře – vyhublé krávy v otevřeném chlévě stojí třicet centimetrů v hnoji a natahují se, co jim řetěz dovolí, po balíku se slámou. Nic hezkého.

Jdu příjemně kopcovitou krajinou, míjím golfový klub, pak mě svlaží asi desetiminutová přeprška (oblékám větrovku, za chvíli ji zase uklízím) a pak se pomalu vyjasňuje. V pozdním dopoledni přicházím k San Vicente de la Barquera. Z mého směru cesta překonává mořský záliv po asi pět set metrů dlouhém kamenném mostu Maza z 15. století s třiceti pilíři a za ním se škrábu zástavbou do prudkého kopce. Cesta za městem naštěstí vede po malé silničce a já si můžu na vrcholu s vyhlídkou dopřát přestávku na jídlo a větrání (a beru to z gruntu, rovnou do spodků a trika). O dopolední oblačnosti si můžu nechat jen zdát – slunce svítí bodavě jak před bouřkou a už se dělá vedro. Vyrážím, jdu přemostěním dálnice a za necelou hodinu po táhlém stoupání využívám lavičky pod stromem a dávám znovu větrací odpočinek.

Po další půlhodině narážím na poutač venkovského baru, jak zde označují podniky s jednoduchým občerstvením. Nemám hlad, ale obrázek orosené lahve s coca-colou stáčí mé kroky. Je otevřeno a než si stačím říci o kolu, slyším se, jak si říkám o pivo. Inu, některých zlozvyků se člověk nezbaví ani v cizích krajích. Dávám si volská oka se slaninou, hranolky, bagetou a pivem za 10 EUR. Při tom si vyčítám, že vlastně pořád pauzíruju, ale aspoň se mi nabíjí mobil a chci dát ještě cucnout powerbance, abych nezůstal na suchu.

S plným žaludkem se sunu dál. Cestou mě zastavuje pán na kole, umí anglicky a vypráví o vínu. Kupuje pouze z jejich oblasti, tj. Rioja, a výhradně poslední ročník, žádné rezervy a crianzy. Zdá se, že ví, o čem mluví.

Cesta je celý den nahoru dolů po venkovských silničkách a občas i polních cestách. Pak mě čeká dlouhý sešup k hlavní silnici podél řeky, kde sedám na betonový sokl u silnice. Je to trochu marnění času, protože spíš potřebuju velkou pauzu a dosušit spacák, na to jsem v poledne v baru nenašel dost odvahy. Tak si zavelím a rychle pokračuju – asi po dvou stech metrech vidím odpočívadlo za keři, ale svůj čas odpočinku už jsem si vybral. U Pesués potkávám hospodu, rychle dopíjím vodu a plním lahev.

Vystoupám na kopec a pak mě cesta vede klesáním do táhlého údolí, kde – sevřena železničním koridorem a zalesněným svahem – jde asi 2 km v chládku a je posetá loužemi. Vykopne mě na předměstí Colombres, které začíná obvyklou infrastrukturní směskou čerpacích stanic a prodejců zahradní a jiné techniky. Navazuje dlouhý park podél silnice, kde jsou lavičky a já si dopřávám hodinovou pauzu s jídlem a dosušením věcí. Stoupání z centra ke klášteru na kopci je tak prudké, že si několikrát beru oddechový čas a fotím si ostře zkosené stráně, na kterých se pilně popásají ovce s jehňaty. Při tom také zjišťuju, že už jsem v Asturii, ale ani jsem hranici mezi Kantábrií a Asturií nezaznamenal. Zmizely nahodile umístěné ukazatele u cesty, podle kterých jsem viděl, kolik km ještě do dalšího místa a kolik do SdC.

Zjevně sakrální stavba na kopci v mé mysli jednoznačně evokuje credencial. Navíc tam má být i albergue, tak mám šanci získat aspoň nějakou informaci. Potkávám prvního poutníka, bohužel jde opačným směrem a nemá chuť si povídat. Ale to mi nevadí, když už mám svůj credencial na dosah. Avšak – chyba lávky – všude je zavřeno, dokonce ani nejde poznat, zda otevřou za hodinu nebo za týden. Zoufale ještě vznáším dotaz v baru za klášterem, ale ani tam nepochodím. No, zatím jsem credencial nepotřeboval, tak to třeba nebude tak žhavé. Jdu ještě necelý kilometr, když mi dochází, že jsem už na kraji města a že potřebuju doplnit vodu na večer a ráno, teď mi zbývají jen tři decky. Odkládám batoh ke zdi a koukám do mapy, kde nabrat vodu, a pak i přes zdi kolem domů, zda někde neuvidím živáčka. Po chvilce zevlování rezignuju, nahazuju batoh na záda a vyrážím zpět k poslednímu baru. Ve stejný moment si všímám malého zákoutí s pomníkem, kde je i pítko. Dávám si pauzu, doplňuju zásobu vody na dva litry a pak vyrážím za město. Míjím penzion Oyambre v El Peral, ale zdá se mi, že je pořád dost hezky a příliš brzy na to, abych už den ukončil, tak si odkrajuju z nedělní dávky dalších pár kilometrů. Narazím na železniční zastávku Colombres a po další hodině si nacházím místo na pěšince mezi trním vedoucí do ztracena – z jedné strany trať, z druhé dálnice, ale zde je klid. Chvíli ještě slyším štěkat psa, ale i ten to po chvíli vzdává. Zatím svítí slunce a je teplo, tak páchám hygienu a dojídám salám. Pak rozbalím spaní, ze spacáku ještě zavolám domů a pak už se poddávám spánku.

   Sobota 9. března

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019