Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Pátek 8. března (Santillana del Mar – Comillas, 21 km)

Čekám na rozbřesk (první zešednutí obzoru kolem sedmé hodiny), abych mohl vstát a začít sušit. Moc jsem toho nenaspal, ale horší je, že mám důkladně promočený spacák. Ledva ho však pověsím na strom, přichází další déšť. Balím tedy mokré vybavení a vyrážím do centra pro credencial. Opět míjím albergue a tentokrát do areálu vcházím a na verandě opuštěné recepce suším z nejhoršího výbavu.

Asi po 2 hodinách převracení a věšení vše nacpu do batohu a jdu na městský úřad pro credencial. Naštěstí jedna ze tří pracovnic umí anglicky (ta nejmladší), tak se mě ujímá, ale když po bezmála půlhodině odcházím, jsem na tom stejně jako předtím. Sami to nevyřizují, tak volala do místního info střediska, ale tam to rovněž nezajišťují. Dokonce mi doporučovala zajet pro credencial busem do Santanderu. Tak moc zas po něm netoužím, takže si v duchu říkám maňana a s úřadem se loučím. Ještě se zastavuju v konventu, ale tam je jen personál na úklid, takže si nepopovídáme. Chvíli si venku prohlížím historické domy v centru a pak vyrážím do právě začínajícího deště.

Bohužel nikde nevidím značku označující Camino, modrožlutou mušli. Takže jdu asi dvě hodiny po silnici směrem na Comillas, což je můj plánovaný denní cíl. Mezitím naštěstí přestává pršet. V jedné menší vesnici narážím na mapku okolí, ve které jsou zaneseny různé trasy, a to vč. Camina. Jdu tedy ještě kousek po silnici s občasnými výhledy na moře, odbočuju na cestu, kde by už měla vést trasa, a krátce po poledni konečně narážím na první svatojakubskou mušli. Hned si ji fotím a pak začnu hledat místo na polední pauzu, abych se najedl a usušil výbavu, neboť slunce už svítí pěkně zostra a k tomu ještě fouká.

Rozkládám si spacák a další mokré věci na balíky s voňavou senáží, sedám na okraj příkopu a konečně jím. Mám z domova půl veky domácího žitného chleba a burákové máslo. Aby to nechutnalo stejně jako ráno, přikusuju stroužek česneku, stejně na večer návštěvu opery neplánuju. Ale žádná zvláštní pohoda mě tu nečeká – vítr pořád vše shazuje dolů, kde je ve stínu ještě voda z dopoledního deště. Takže po hodině poskakování a obracení opět vše balím a razím dál. Cesta vede krajinou ledabyle poházenou převážně okázalými kamennými domy v různém stádiu rozpadu, zahradami s kamennými zídkami, kde dozrávají mandarinky a citróny a tu a tam se pasou krávy. Jdu jen v šortkách, triku a mikině a konečně si začínám užívat Cestu.

Později odpoledne si u silničky sedám na kámen, že se trochu najím a odpočinu si. Burákové máslo s chlebem potřetí v jednom dni už mi moc nejede. Ale náladu mi zlepšuje párek důchodců, kteří na mě volají a ukazují ve směru mé cesty a z mezinárodních slov usuzuju, že po sto metrech je něco důležitého. Popojdu tedy kousek a vidím malé odpočívadlo se stolem a lavicemi. Využívám příležitosti a veškerou výbavu znovu vybaluju a ještě dosušuju včetně bot a ponožek. Při tom objevuju zárodek dvojitého puchýře na špičce druhého prstu na pravé noze – ten o sobě dává vědět u každých nových bot, protože je stejně dlouhý jako palec. A z boku ještě tlačí okraj nehtu - beru nůžtičky a zastřihuju nehet na minimum. Po odpočinku vyrážím a procházím Ruilobou, kde je na zdi domu nakreslen pohled na celé městečko i s okolím.

Do Comillas přicházím mezi pátou a šestou odpoledne, na okraji ještě asi deset minut civím na příboj, jak se rozbíjí o útesy, pak popojdu do centra a hledám albergue. Je zavřeno a veškeré informace pouze španělsky. Najdu tedy aspoň sympatický malý krám, kde paní přitakává, že umí anglicky (na pokec to není, ale číslovky zná) a kupuju něco k jídlu – sardinky v olivovém oleji, vakuovaný sýr a salám a bezmála půlkilovou papriku. Při zdlouhavém vybírání z neznámých tovarů dvakrát srazím batohem nějaké konzervy, naštěstí beze ztrát, platím kartou a říkám si: „No, budou na mě asi dlouho vzpomínat.“ Vyjdu ven a hle, za rohem je supermarket univerzálního typu, aspoň vím, co asi tak můžu čekat jinde. Je půl sedmé, tedy čas, kdy u nás doma v březnu začíná tma – čas na rozhraní dne a noci miluju, rád sleduju soumrak a když jsme doma, máme z toho pozorování končícího dne takový společný rituál. Prvně pociťuju lehký stesk, že soumrak budeme každý prožívat sám, tak sedám na lavičku, rychle volám domů a chvilku klábosíme.

Mám zhruba ještě hodinu na to, abych našel místo na přespání, takže když asi po dvou kilometrech narazím na městský parčík s lavičkami, nerozmýšlím se. Večeřím rybičky s chlebem a kusem papriky a pak postupně provádím zkrácenou hygienu vlhčenými kapesníky v místech, kde se nejvíc potím a která špatně větrají. Cítím, že se mi lehká zapářka v tříslech během dne proměnila v těžké opruzeniny, tak je máznu Bepanthenem. Na závěr natírám chodidla, paty a prsty měsíčkovou vazelínou. Večerní promazávání nohou jsem zahájil už tři dny před odletem, kdesi jsem se dočetl, že je to spolu s častým větrání nohou, bot a ponožek nejlepší prevence proti puchýřům. Kolem půl desáté uléhám rozhodnut dělat mrtvého brouka, i kdyby místní mládež rozjela v parku páteční party.

   

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019