Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Tomáš Hněvsa: Camino 2019

Čtvrtek 7. března (Štěnovice, Torrelavega – Santillana del Mar, 12 km)

Vstávám ve čtyři a moc radostně mi to nejde. Večer jsme seděli na zahradě u ohně a pak jsem ještě dobalil, Jitka mě ostříhala a spát jsme šli o půlnoci. Jitka naštěstí ráno vstává se mnou, dělám si vajíčka a ona mi zatím obaluje celý batoh potravinářskou fólií, to aby přečkal bez poškození péči na letištích. V napjaté atmosféře ještě utrousím, že já vůl do všech stran rozkecal, že mám namířeno do Santiaga de Compostela (SdC). Kdybych plánoval potichu, mohl bych si teď zase lehnout, v klidu vše dospat a pak promyslet.

Na to teď není čas, musím vypadnout v půl páté, abych chytil bus do Plzně, na něj mi navazuje spoj do Prahy a ze Zličína na letiště. Pak přestup v Düsseldorfu, odpoledne přistání v Bilbau a v podvečer bych už měl šlapat. Tak uvidíme. Kromě pasu mám v nepromokavém obalu 300 EUR v hotovosti, platební kartu, kartu zdravotní pojišťovny a „kartu pro štěstí“. Nejsem pověrčivý, ale když jsem na podzim v Jeruzalémě našel na ulici kartu a byl to zrovna joker, vzal jsem to jako zprávu pro mne a nosím ho u sebe, aby mi připomínal, kde jsem byl a že máme nad sebou univerzálního pomocníka do každé situace.

Bilbao a kompetentní letištní informační služba dávají naději, že bych mohl vystačit s angličtinou. Ta mi vydrží jen do doby, než opustím letištní halu. Už řidič busu z letiště do centra anglicky nemluví a, jak postupně zjišťuju, je to zavedený standard. Tak trochu jsem s tím počítal, proto jsem si ještě doma připravil tabulku nejdůležitějších slov a frází (číslovky, směry, jídlo), Vojta mi je přeložil a mám je s sebou vytištěné. Ale třeba na dny v týdnu jsem úplně zapomněl a ty jsou kromě soboty a neděle pro mě dokonale zakódované.

Pomocí posunčiny se v centru Bilbaa dopracuju k lístku na dálkový bus (u automatu na jízdenky stojí paní, která anglicky neumí, ale používá mezinárodní slova, tak to společně dáváme) a jedu do Torrelavegy, což je asi 120 km západním směrem. Vybaluju NW hůlky a jdu ze zastávky autobusu na náměstí, kde zamířím do velkého kostela pro credencial. Tedy jakýsi průkaz poutníka, do kterého si nechává cestou dávat razítka v místech, kterými prochází. Už před odjezdem jsem si na netu zjistil, že credencial vydaný v Česku nebývá ve Španělsku akceptován a je třeba si ho opatřit až na místě. Ještě jsem se ani nestačil chůzí zpotit a už mě čeká sprcha. Kněz v kostele sice anglicky mluví, ale vůbec mi není schopen poradit, kde credencial seženu. Nevadí, říkám si, určitě ho pořídím, jakmile narazím na trasu a od té mě dělí asi 10 km chůze.

V podvečerním šeru a smradu z drcené gumy míjím továrnu Bridgestone na periférii a za tmy dorážím do Santilana del Mar. V recepci hotelu na historickém náměstí se ptám na credencial, ale paní mě odkazuje na městský úřad, kam si mám ráno zajít. Takže už jen potřebuju najít místo k noclehu. Camino jsem plánoval s představou, že převážnou část nocí přespím v přírodě, a tomu jsem i přizpůsobil svou výbavu. Vyrážím tedy jen nazdařbůh z náměstí a po pár stech metrech míjím camp s poutnickou ubytovnou albergue. Předsevzetí neutrácet za ubytování je silnější než zdravý rozum a hmatatelně dostupná střecha nad hlavou, tak jdu ještě asi kilometr a pak nacházím klidné místo, kam nedoléhá hluk dopravy. Po náročném dni už nemám dost trpělivosti si spaní řádně připravit, a to se nevyplácí: po pár hodinách spánku mě kolem třetí budí déšť a o něco později znovu i louže, která mi natekla do spacáku.

   7

Tomáš Hněvsa
Konec knihy Tomáš Hněvsa: Camino 2019