Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den devětadvacátý, den pokoje (27.6. 2017, úterý)

Vstávám až kolem půl osmé, ale i tak moji spolubydlící ještě spí. Velký posun oproti předchozím dnům, teď už nikdo nikam nespěchá. Znovu si ošetřuju nohy a v klidu si dělám snídani. Po půl deváté odcházím znovu do centra do kaple domu pro poutníky na reflexi. Sedám si tiše na polštáře položené na zemi před oltářem, kde hoří svíčky. Paní pouští sekvenci obrázků s texty v angličtině a španělštině, podbarvenou hudbou. Chodbou za námi procházejí stále noví poutníci, ale v kapli jsme kromě té paní nakonec jen dva, já a ještě jeden starší muž. Texty i obrázky jsou hezký, je tam i hezky zpracovaný „blahoslavenství pro poutníky“ a celý to končí Irským požehnáním. Stejným, který visí doma vedle věšáku a na který jsem se díval, když jsem v pondělí 29.5. ráno odcházel.

"Ať tě cesta vede tak, abychom se znovu setkali,
ať máš vždycky vítr v zádech,

ať slunce zahřívá tvou tvář,
ať déšť jemně skrápí tvoje pole
a dokud se znovu nesetkáme,
ať tě Bůh drží ve své dlani."

Když to skončí, paní podává sirky tomu muži vedle mě a on zapaluje jednu svíčku, která ještě nehoří. Klekám si vedle něj, on mi podává stále hořící zápalku a já s ní zapaluju i tu druhou. Chvilku tak jsme vedle sebe, koukáme do plamenů a bulíme oba. Spontánně ho beru kolem ramen a on mě po menším zaváhání taky. Pak vstáváme, objímáme se a odcházíme každý po svém. Nevím, co měl na srdci on, a vlastně to úplně nevím ani já o tom svém, ale to není ani trochu důležitý.

Odpoledne se znovu vracím do téže kaple, užívám si v klidu zpěvy z Taize a vidím, že tu hůl opravdu nikdo neodnesl. Pak jdu znovu cestou proti tvářím poutníků. Ten kostelík Naší Dámy té Cesty, jak už ji teď výhradně oslovuju, je dneska zavřený. O to víc jsem vděčný, že byl otevřený včera a zrovna když jsem prvně přicházel. Vracím se do herberku a drobně prší.

Večer ležím v posteli, pouští tady taky hudbu, ale takovou víc meditační. A najednou slyším známé píšťaly a bubny, tu hudbu, která se pouští v závěru iniciace (rituálu přechodu do dospělosti pro muže podle Richarda Rohra, který mě před lety hodně dal), hudbu, kterou indiáni svolávali mladé muže k obřadu iniciace. Už se nedivím vůbec ničemu, jen si to užívám.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou