Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den sedmadvacátý, před cílem (25.6. 2017, neděle)

Už od šesti se tady v kuchyňce dá objednat i snídaně nebo jen dobrý kafe, tak si ho dávám a dojídám k tomu svoje sušenky a jogurt, co jsem si včera koupil. Pak v pohodě vycházím. V Arzúa jsem už po deváté a noha drží, tak pokračuju s přestávkou na oběd z nesených zásob až do Pedrouza. Ano klasika, chorizo a bageta. Cestou procházím zajímavým místem, kolem tzv. zdi moudrosti, kde jsou různý otázky typu „Má víra pozitivní nebo negativní vliv na společnost? A věda? Věříš v Boha proto, že v něj věří i tvoji rodiče, nebo v něj nevěříš proto, že v něj nevěří tví kamarádi? A podobně. Pak taky přecházím kolem dalšího stánku bez obsluhy. Ty jsem na cestě občas potkával a jsou v protikladu k všudypřítomnýmu byznysu. Je tam studená voda, ovocný šťávy, ovoce a sušenky a u toho kasička s nápisem „donativo“. Moc milý a myslím, že to nakonec dobře funguje i finančně.

V Pedrouzu jsem už kolem druhé odpoledne, noha pobolívá, ale snesitelně. Postupně tři ubytovny na trase městem už mají plno, poutníků je opravdu moc. Uchycuju se až ve čtvrtý, je jako ostatní za 10€ a vypadá standardně. Nic zvláštního se ostatně na konci téhle skluzavky dlouhé 100km čekat nedá. Se zákazníky si tu hlavu dělat nemusejí, protože další ubytování je až v Monte de Gozo, trochu nesmyslně jen 4km před Santiagem. Jen mně vadí, že tady pouští protivnou hudbu jako někde v restauraci.

Jak jsem tu brzo, mám každodenní rituál sprchování, praní, věšení prádla a opečování nohou za sebou a přitom pořád spoustu času. Dlouho jen tak zírám do stropu, usínám a budím se vlastním chrápáním. Pak jdu sundat ze šňůry suchý věci a když už jsem na nohou, vydávám se nazdařbůh po ulici ven z města. Vidím tam věžičku nějakýho kostelíka, nic moc, ale aspoň nějaký cíl. Přicházím k němu těsně před sedmou a vidím, že je otevřenej. Uvnitř je dost lidí a evidentně převažují poutníci. Za oltářem má na celé stěně ornament s poutnickou mušlí a začíná mše pro poutníky o který jsem vůbec nevěděl. Takže jsem zase přišel tam, kde jsem měl být, a v čase příhodném.

Jsem dobře naladěný, takže pak jdu ještě do města a dávám si pořádnou paellu. Původně jsem už ani jíst nechtěl. Jen na ráno mám ještě sušenky.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou