Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den čtyřiadvacátý, sotva přejdeš jedny hory... (22.6. 2017, čtvrtek)

Vstávám ještě za tmy, rozsvěcím si v kuchyni a v pohodě si dělám snídani i nohy. Odcházím do jasnýho rána s rozedněním, opatrně našlapuju a čekám, co bude. Chvíli je to dobrý, pak se sval zase začíná ozývat, tak zvolním a snažím se jít co nejvíc zlehka. Je to trochu zvláštní kolíbavá chůze na trochu pokrčenejch kolenou, ale takhle to, zejména do kopce, skoro nebolí. Do kopce se jde vlastně skoro pořád, pak se stoupá už hodně prudce a je mi jasný, že jsem zase v horách. Vzpomínám si na písničku „sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné“ a začínám mít obavy z toho, jaký to bude, až zase půjdu dolů. Ten sval mám pochroumanej určitě z toho minulýho sestupu.

Cestou se zastavuju u pítka, drbu za ušima kočičku a sedám si na lavičku ve stínu blízkýho domu. Kočička si ke mně hned přisedá a loudí. Jím sušenky, ale ty nechce. Za chvilku přibíhá pes a ten si dává. Sušenky, ne tu kočičku. Jsou zjevně kamarádi. Sedá si ke mně z druhý strany a vypadám mezi nima asi legračně, protože se přicházející poutníci usmívaj.

Na nejvyšším bodě si dávám v baru radler a dojídám dva dny starou bagetu a chorizo, který se nekazí ani v horku – i když dneska už je trochu mlhavo a není takový hic. To, co mně přišlo jako vedro předtím, než jsem přecházel „pouští“, mě teď už přijde jen jako teplý den. I tak mám k jídlu zase spíš rozpečenou bagetu s grilovanou uzeninou.

Ještě chvíli se držím vršku, noha mě ale bolí i po rovině a když začíná klesání, tak už hodně. Vidím silničku s cedulí Triacastela 7km. To je místo, kam bych chtěl dneska dojít (celkem 40km), jen mi to přijde nějak divně blízko. Ale vydávám se po ní, protože příjemně stejnoměrně klesá a noha to spíš vydrží, než prudká klesání po vyznačený poutní cestě. Říkám si, jak jsem na to vyzrál, že naklesám postupně a prudké klesání obejdu. Po čase ale zjišťuju, že ta cedule nebyla správně, že jsem si asi tak 5km zašel, že silnička občas i stoupá a že se po ní musím dostat zpět na Filobal. Pak už se radši držím vyznačený cesty a klesám dál až do Triacastely. Noha přes několik bolestivých stahů vydržela. Hledám ubytování, má tu být nejlevnější to městský, je hned u cesty ale je tam cedule, že už mají plno. Jdu dál do města a nacházím jedno za 9€, je menší, asi tak pro 25 lidí a vypadá normálně. Má kychyňku a hned vedle je obchod s potravinami. Tak se ubytovávám tady a jdu si koupit zásoby a víno. Před sebou mám ještě cestu asi tak dlouhou jako z Prahy do Budějovic a budu rád, když to nějak dopajdám. Nechápu ty poutníky, kteří mi doma říkali, že by hned vyrazili znovu.

Na pokoji se potkávám po dvou dnech zase s tou slečnou, co jsem se jí snažil využít pro soustředění pozornosti mimo svou nohu. Poznávám její batoh s netypicky umístěnou karimatkou, co na ní cvičí jógu. Říkám, že už jsme se potkali a ona že jo, ale že jsem si byl jistý až podle toho batohu. Mezitím, co zase cvičí svou jógu, tak si dávám sklenku vína a přináším jí taky jednu, až docvičí. Zvedá palec vzhůru, jako že je to dobrý nápad a připíjíme si na „buen camino“, protože taky začala mít puchýře a taky potřebuje jít kolem čtyřiceti km denně, aby stihla letadlo. Je z Argentiny ale přiletěla odněkud z Bali, kde surfovala na vlnách a užívala si léto, protože jinak střídá zimu v Andoře a zimu v Argentině, kde dělá profesionální instruktorku lyžování. To si to někdo umí v sedmadvaceti dobře zařídit.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou