Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den dvacátý, poušť napotřetí (18.6. 2017, neděle)

Vstávám ještě za tmy, snídám na chodbě, abych nevzbudil ty Italy a ještě za tmy i vyrážím na cestu. Je neděle a navíc je dneska slavnost Těla a Krve Páně, ale těžko se někam dostanu na mši. Jsem rád, že můžu od rána jít a chtěl bych dorazit až do Leonu. Je to ale přes 50km a vypadá to zase na pořádnej hic. Opravdu postupně připaluje, už kolem deváté je slušný horko. A cesta zase jako včera, podle silnice, rovná, nikde nic, jen vpravo v dálce Pyreneje. Postupně se ochlazuju na místech, kde je voda. Klasickým postupem – krk, hlava, klobouček. I když v lahvích vodu vždycky vyměním, je na pití za chvíli horká. V Reliegos nenacházím pítko, tak si jdu pro vodu do hospody a dávám si tam patatu, je stejně už kolem půl jedné odpoledne. Popocházím dalších asi 5km a procházím v poledním žáru, kdy je všude siesta a všechno zavřené, přes Mansila de las Mulas, když slyším z malýho kostelíka mimo cestu krásnej zpěv. Tak otevřu dveře a proti mně, přesně v ten okamžik, kněz zvedá v rukou hostii a říká (sice španělsky, ale já vím, co říká, protože je to všude stejné): „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“. A já si vzpomínám na text, co jsem si vylosoval včera na závěr toho „nepovedenýho“ dne. Jdu si pro hostii, vím, jaký jsem a cítím, že to nevadí. Když se vracím do lavice, nějaký pán mi říká „Buen Camino“, šťastnou cestu. Mše končí a já si všímám, že v kostele je zase moje známá soška Naší Dámy té Cesty, madony poutníků.

Pokračuju v cestě a po chvíli se podívám na oblohu. Přijde mi, že ten žár není tak intenzivní a hledám příčinu. Přes třetinu oblohy se nade mnou vznáší takový ten řasnatý bílý opar a má přesně tvar mušle hřebenatky. Už chápu, že na poušti stačí málo, abychom viděli.

Čeká mě ještě asi 18km, ale cítím, že to půjde. V Leonu dlouho hledám ubytování, zase u Benediktinek. Stejný řád, padesát kilometrů od sebe, ale je to úplně jiný. Naprosto profesionální a zároveň úplně přátelský a příjemný. Taky tu nemají kuchyni na vlastní vaření, ale večeře je levnější. Navíc se poutníkům podává v sousedním čtyřhvězdičkovém hotelu bez jakéhokoliv dělení, takže s profesionální obsluhou a s možností výběru ze čtyř předkrmů, čtyř hlavních jídel a čtyř druhů zákusků. Dávám si těstoviny, rybu a zmrzlinu, na kterou už mám velkou chuť. A je s karamelem, tu já moc rád.

Na poutníky jsou připraveni, mají tu přes 150 lůžek a většina je obsazena. Slečna co mě ubytovává, tak když prý to na ni neřeknu, mi dává možnost jít do dalšího pokoje, i když ten předchozí ještě není úplně plný, a vybrat si tam nejlepší místo. Potkávám se taky s tím černochem, co jede na kole. Směje se, že on ujede to stejný, co já ujdu, ale že byl zato dneska přes dvě hodiny na obědě.

Jdu se ještě na chvilku podívat do města ke katedrále, protože zítra kolem ní půjdu brzy ráno a bude zavřená. Jenže klasika, z katedrály je muzeum pro turisty za peníze. Takže jako by byla zavřená už teď. Takhle tam nechci. Vracím se a jdu kolem malýho kostelíka, zase Santa Maria del Camino, ale je zavřený. Málem nestíhám dnešní požehnání poutníkům, který je vlastně stejný jako to včera, ale přitom úplně jiný. V předsíni kostela nás sestry vítají, rozdávají texty svých modliteb ve všech světových jazycích, vysvětlí nám průběh a nabídnou, že se můžeme zapojit. A že na závěr bude požehnání, všechno máme v sešítku. Pak jdeme dovnitř a cítíme se přijati. A zítra ráno pro nás ještě připraví za dobrovolný příspěvek snídani.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou