Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den devatenáctý, znovu pouští (17.6. 2017, sobota)

V noci jsem se moc nevyspal, protože jsem to přehnal s vínem i s vodou. A postel jsem měl nahoře a s kovovýma hranatýma stupínkama, takže jsem se opravdu vždycky důkladně probral, když jsem musel. Navíc bylo vedle mě otevřený okno a průvan, což bylo fajn na vedro, ale pak zas o nastydnutí, takže jsem ho zase zavíral. Vstával jsem už ve čtvrt na šest, abych byl na šestou nasnídanej a připravenej vyjít do ještě chladnýho rána.

Cesta je zase strašně monotónní a vede přes rovnou pláň s ničím. Opravdu takový veliký Polabí, ale bez Labe a vesniček. První malou osadou procházím po 15km. Pak volím alternativní okliku, protože už téhle cesty mám plný zuby. Odbočka se aspoň klikatí a po stranách má usychající křoví, takže to vypadá už trochu jako cesta přírodou, ne jen prachem podle silnice. Tím se také odděluju od posledních poutníků, kteří na cestě zbyli. Většina, a byly to davy, skončila hned kolem jedenácté. Spousta Japonců, makaj jako divý že jim nestačím, i ženský, ale pak zalezou. Nechápu, co pak dělaj celej den. Viděl jsem u jednoho baru, jak tam dvě holky hrály karty. Možná že tak. A proč vlastně ne, ale já to mám jinak.

Pokračuju přes poledne se zastávkama až do Sahagunu, což je přesně 40km. Nejzajímavějším objektem dne je osel. Mám na seznamu ubytování u sester Benediktinek a těším se, že to bude podobný jako včera. Ale jsem zklamanej. Jsem u nich toho dne první poutník, přijetí chladný, žádná kuchyňka. Souhlasím s večeří za 10€ a něco na snídani si jdu nakoupit do supermarketu. Jsem ubytovanej v pokoji pro čtyři s koupelnou, tak to by byl luxus, kdybych tu nakonec zůstal sám. Ale přijíždějí tři Italové na kolech, kteří neumějí anglicky ani slovo. Takže nebude ani žádný povídání. V 19h je v kapli inzerovaný požehnání poutíkům, tak uvidím.

Dnešek mi přijde opravdu jen o počtu kilometrů. I to požehnání je hrozně divný. Jeptišky přišly, vůbec si nás nevšímaly, sedly si do chórových lavic, jedna k varhanám a začaly si svojí večerní pobožnost. Něco se modlí španělsky, mizerně zpívají skoro půl hodiny a my tam trčíme. Pak teprve jedna přišla k mikrofonu, pozvala nás dopředu a přečetla španělsky modlitbu za poutníky. Druhá trochu anglicky zrekapitulovala její obsah. Obchází nás s ošatkou, kde jsou srolovaný papírky s krátkými citáty z Bible a každý z nás si jeden losuje. Jsou zase jen ve španělštině, ale je u nich zkratka místa toho textu, tak si pak v mobilu nacházím, že pro mě je to o tom, že Bůh dal svého Syna z lásky k nám, abychom my žili. /Jan 3:16.

Pak jdu na večeři, co jsem si koupil. U stolu jsou další tři, z toho jedna paní umí trochu anglicky, tak aspoň chvíli lehce konverzuju. Jídlo je přesolený.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou