Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den třináctý, vedro (11.6. 2017, neděle)

Vstávám dnes hodně brzo, ještě za úplný tmy. Nějak nemůžu dospat, asi mě děsí ta představa putování ve vedru. I když vím, že tomu stejně neuteču, když chci ujít svou pravidelnou porci kilometrů. Ale ty dvě hodiny ráno, kdy se dá jít v přijemném chládku, mi za to stojí. Dávno už ani není rosa, takže se nemusím bát, že si zamokřím boty. Když většina ostatních ještě spí, tak se nemusím dělit o koupelnu a záchod. Ty jsou tady pro všechny jen jedny. Balím se na chodbě, snídám croissant před kostelem a zapíjím ho vínem místo kafe. Rozednívá se, ale slunce je ještě za kopcem a je vidět krásnej měsíc.

Jdu po starý římský cestě, je neuvěřitelný, jak důkladně je stavěli. Je na ní vidět i střední dělící pruh z podélně položených kamenů. Velmi rychle je zase vedro, ale za Estellou v Irache mě čeká úžasná pozornost pro poutníky. Je tam ve stěně speciální pípa, levý kohoutek na víno, pravý na vodu. Samozřejmě ochutnávám a nalévám se z obojího. Víno je pochopitelně obyčejné stolní, ale myslím, že na světě není druhý takový místo. Na ceduli si čtu, že místo je sledovaný kamerou a že na http://www.irache.com/es/enoturismo/fuente-del-vino.html lze sledovat poutníky, jak si to tady užívají.

Jen o pár set metrů dál je starobylý kostel a klášter. Sedám si v něm do stínu rajského dvora, popíjím víno, svačím, odpočívám a je mi dobře. Za chvíli se k tomu ozývají z kostela varhany a po chvíli se rozezní nádherně i zvony. Vzpomenu si na dnešní čtení a je mi až do breku, protože to je vzkaz pro mě, tady a teď. „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“ Z textu není úplně jasný, kdo že to zavolal, ale od svýho kamaráda, co má vystudovanou biblistiku vím, že to říkal o sobě On sám, aby se představil. A já ho teď podobně prožívám.

Cesta se pak znovu stává čím dál víc nesnesitelnou. Navíc je nudná, vede mezi poli a vinicemi, ale nikde žádný pořádný stromy, žádný stín. Po cestě míjím přivázaného osla, u něj je na stolku razítko jeho hlavy. Tak si ho orazím do svýho kredenciálu a připíšu si tam, že ten osel jsem já. Procházím Los Arcos, je tam ale na mě moc přepoutníkováno a navíc potřebuju ujít ještě nějaké kilometry. Za městem se ke mně přidává malé koťátko a nenechá si to rozmluvit. Dlouho se mě drží, až k plotu, kde štěkají psi. To už mňouká, bojí se a vrací. Cesta se po chvíli kříží se silnicí a tak se rozhoduju jít po ní. Je to trochu kratší a v téhle výhni a chybějícím stínu tam i tam už je to jedno. Dnešek končím v Torres del Rio, dávám si studenou sprchu a žiju.

V herberku nemají kuchyňku, ale nabízejí za 12€ večeři v restauraci za rohem. Stejně jako v herberku sousedním. Evidentně jsou domluveni na provizi. Mají tam ale aspoň malej krámek se základníma potravinama, tak to řeším takhle. Na pokoji se potkávám se starším manželským párem. Jedou do Santiaga na dvoukole. Za sebou si ještě vozí v přivěsném vozíku věci, takže musejí jezdit jen po silnicích, jinam by se nevešli.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou