Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den dvanáctý, na hlavní trase (10.6. 2017, sobota)

Další jasný ráno. Nemám z něj žádnou radost. V pokoji pro 16 lidí (velikost herberků postupně narůstá) je nás dvanáct a většina vstává jako já v šest, když se začíná zvolna rozednívat. Ale protože pár jich ještě spí, všechno se odehrává v přítmí, bez světla. Hledám svoje krémy a náplasti na nohy a po standardním a bohužel nutném rituálu mazání a oblepování si jdu dolů do kuchyňky uvařit čaj (mají tu erární) a sníst svoje sušenky. Pak už za světla balím a loučím se s Čechem i s tím Španělem ze včerejška. Ten mě asi za hodinu dohání a pak se ještě párkrát mineme. Krajina je podobná té včerejší, zase potkávám pastevce. Napadá mě podobenství o stádu bez pastýře. Taková stáda jsem viděl ve Francii, ovce se volně pásly za elektrickým ohradníkem a byly postříkaný barevnými spreji, aby se poznalo, komu která patří. Tak jako my jsme ve svý svobodě usměrňovaní ne moc bolestivejma, ale jasnejma signálama, když bychom se chtěli vydat mimo ohrazenej prostor konzumní a na konzum si vydělávající společnosti. Jinak si nás nikdo nevšímá, jen máme k identifikaci svý občanky, řidičáky a platební karty. Zdejší ovce choděj s pastýřem, takovým tím klasickým se psem a s holí a jsou celý krásně bílý, protože si je nikdo nemůže splést. Jsou víc pohromadě, ale neohraničuje je ohradník, jen vztah. Jeden pastýř je inovativní, má na holi nahoře připevněný kousek prkna, o který se mu líp opírá zadek.

Směřuju cestou k Puente la Reina a zrovna když si ve stínu stromů chci udělat pauzu, tak mě míjí můj španělský souputník a upozorňuje mě na nedaleký strarobylý templářský kostel Santa Maria de Eunate. Tak se zvedám, že si odpočinu v jeho stínu tam. Máme navíc obrovský štěstí. Normálně je kostel zavřenej a je ho možný obdivovat jen zvenku. Ale zrovna je v něm svatba, obřad právě končí a my můžeme volně dovnitř. Můj spolupoutník vchází chvilku po mně, kleká si do lavice a noří se do soustředěnýho ticha. A já si uvědomuju, že nás celou dobu spojuje nejen podobná rychlost chůze a denně nachozené kilometry. A taky si prvně všímám na oltáři zvláštní sošky madony, která nedrží nemluvně, ale už trochu odrostlejšího hošíka.

Potkáváme se tam i s dalším poutníkem, temperamentním Italem s kloboukem „Camino de Compostela“. Se Španělem se dávají do řeči a já se odpojuju. V Puente la Reina se ještě jednou míjíme a zdravíme, ale asi už naposled. Pokračuju přes slavný římský most a kolem velkýho herberku pro poutníky, odkud je už teď kolem třetí odpoledne slyšet hlasitá změt hlasů. Ano, právě jsem vstoupil do hlavního proudu a všechno teď asi bude, alespoň co do množství poutníků a intenzity služeb, úplně jiný.

Pokračuju ještě asi 10 km do Cirauqui. Cestou potkávám zajímavý seskupení kříže a o několik metrů dál mezi stromy zavěšených modlitebních praporků s mantrou Om-ma-ni-pad-me-hum. Je u nich z papíru vystřižený srdce s anglickým nápisem „Tiše, modlím se“. Tahle přátelská koexistence mi dělá radost. Čím víc jdeme po svý cestě, tím víc respektujeme cesty druhých. Tak si ještě chvíli tuhle mantru na znamení souznění říkám spolu s tou svou, tzv. modlitbou srdce, kterou si opakuju už několik dní do rytmu bolestivých kroků. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Jinak, aby bylo jasno, celé dny se mi honí hlavou spíš různý písničky, naprosto chaoticky ale vytrvale. Tak třeba Saxana nebo Mě láká velice pochod Praha Prčice, což je aspoň trochu stylový.

Cirauqui je krásný místo na vyvýšenině, obklopený vinicemi a olivovými háji. V době sklizně musí být opravdu radost tady procházet. Hledám si farní ubytovnu, která má být „donativo“, tedy za dobrovolný příspěvek, ale místní mi říkají, že je zavřená a že funguje jen ta soukromá. Tak jdu tam, je hned naproti kostelu. Milá paní oceňuje můj úspornej batoh a dává mi slušnou angličtinou informace. Říká taky, že je tady dnes málo poutníků, jsem teprve patnáctý. Není tu kuchyňka, můžu dostat večeři za 11€ nebo si něco koupit v obchodě za rohem a sníst si to u stolu na příjemný verandě. Tak jdu a nakupuju i nějaký lehčí jídlo na zítřek, protože bude neděle a to mají všude zavřeno. Špagety jsou mi na nic, protože je nemám kde a v čem uvařit.

Ptám se ještě, jestli je tady zítra ráno mše a paní mi říká, že je dneska večer v sedm. To se hodí, vychází to přesně po nákupu a zítra vyrazím brzo ráno. Kostel má pro tento kraj typickou výzdobu, krásnej portál, ale na můj vkus přeplácanej leskle stříbrnej oltář, stylem mi připomínající sv. Horu u Příbrami, kterou nemusím.

Moje nohy jsou na tom přibližně stejně, levá je úplně v pohodě, i když pro jistotu mažu Voltarenem i to koleno, a na pravý se postupně rozšiřujou puchýře na plosce a trápí mě namoženej a nateklej sval, kterej pravidelně mažu.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou