Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den jedenáctý, s Voltarenem (9.6. 2017, pátek)

Ráno je opět jasno, že bude horko. V šest hodin vstáváme tři. Jeden odchází čtvrthodinu před sedmou a já společně s tím druhým v sedm. Domlouváme se, že oba chceme dojít zhruba 40 km do Monreal, ale jdeme každý svým tempem a rozdělujeme se. Znovu se potkáváme v Sanguese v lékárně. Kupuju si s jeho jazykovou pomocí (je to Španěl) Voltaren, resp. tady se to jmenuje Voltadol. Oboje pak má v názvu Forte. Hned si na lavičce svůj bolavý sval mažu, homeopatická mastička, co jsem ji používal doteď, je totiž úplně na ho… a homeopatie to slovo není. V samoobsluze si kupuju chorizo, bagetu, plechovku Coly a taky balíček špaget. Po zkušenosti s tím hladovým večerem v Santa Cilia si říkám, že to bude dobrá železná zásoba. A taky malý šampon, protože jsem ho taky v Santa Cilia zapomněl.

Cesta vede pohořím Sierra de Izco, moc hezkou přírodní rezervací, kde se pasou stáda ovcí. Jen se není kde schovat před pálícím sluncem. I tak je ale po nočním dešti půda místy rozměklá a jílovitá, takže se mi na boty pořád nabalujou další půlkilový bačkory. Slunce přitom pořád pálí, jen poslední asi 2km do Monreal vedou ve stínu stromů. Tam se v herberku potkávám se spolupoutníkem z rána a taky s prvním Čechem. Je to starší pán, co putuje se skupinkou Španělů, ale zítra v Puente la Reina končí. Dává mi svůj zbytek Voltarenu, ještě z Čech. Koupil si ho prý, protože si před cestou namohl nohy, když si chtěl vyzkoušet delší pochod. A tohle mazání mu pomohlo. Tak doufám, že pomůže i mně. Mažu se podle návodu, takže ode dneška to bude pravidelně vždycky ráno a večer.

Jdu si do místního obchůdku koupit něco k večeři, v tomhle herberku mají konečně kuchyňku. Paní, co tam prodává, je ta stejná, co když zavře krám, tak přijde vybrat peníze za nocleh od poutníků. Tady dbají na důkladný zapsání a na číslo cestovního dokladu. Ve Francii, pokud vůbec, tak jim stačilo vzít si na mě telefonní číslo.

V krámě jsem si koupil další láhev vína, osvědčilo se mi a tak na půlku z něj půjdu i zítra. A taky jsem vypil lahev vychlazenýho piva, měli litrovku, a tak se mi pěkně motá hlava. Na etiketě z vína si všímám mušle hřebenatky, která prý taky patří k symbolům Navarry.

Ještě si chvíli povídám s jedním tlustým černochem z Minnesoty (vzpomínám si přitom na Forresta Gumpa) a klukem ze Soulu. Už to začíná být hodně mezinárodní.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou