Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den osmý, přes Pyreneje (6.6. 2017, úterý)

V půl sedmé se ozývá klepání na dveře mojí cely. Mají tu víc pokojů pro víc lidí, ale taky jeden malej pro jednoho. Vybral jsem si ho. Nevěděl jsem, jestli nedorazí ještě nějaká skupinka poutníků a taky mi samota vyhovuje. Už jsem stejně dávno vzhůru, v tý pravý plošce, co tam mám strženej puchýř, to cuká a bolí. Tentokrát ta červená tekutina asi už nezabrala. Tak se mažu Hemagelem a přikládám ještě speciální gelovou náplast na puchýře.

To klepání mě sice nevzbudilo, ale naštvalo mě, že mě tak honěj. Všechno si zase dávám do plastový přepravky a jdu na snídani. V jídelně už čeká ta paní, co mě má na starost a co na mě klepala. Je tam připravenej chleba, máslo, džem, med a kafe. Pořád to ode mě odstrkuje, jako že jsem už dojedl, ale já si pro to zase stejně ještě dojdu. Pak u mě nervózně postává a čeká, až si všechno z přepravky zase zabalím do toho mého malého batohu. Zrovna když mám hotovo a chystám se vyrazit, začíná lejt. Beru si tedy ještě znovu návleky a poncho a paní, co se sice usmívá, ale že ji zdržuju jí kouká z očí, mě bočním vchodem vypouští do lijáku. Hůl jsem si včera nechal u hlavního vchodu, takže ji tam zapomínám. Ještě mi ukazuje, že můžu jít po silnici, že to je stejně daleko, jako kdybych šel po značených pěšinách. Ze včerejška vím, jak jsou úzký, samý bláto, mokrá tráva a kameny, takže si jen lámu další klacek jako hůl a jednoznačně volím silnici. Značená cesta se na ni občas vrací a jde i po ní, takže vím, že se tu chodit smí. Jen nemá moc širokou krajnici a vždycky když mě míjí kamion, tak mě ještě i z boku pokropí vodní mlhou. Tou chůzí po silnici se snažím mít co nejdéle suchý boty, ale dlouho to nevydrží, impregnace už je dávno smytá.

V Accous fotím kostel sv. Saturnina, ale je zavřenej a nezajímavej. Pokračuju pořád po silnici, dneska to jiný moc nebude. Ostatně všechny cesty směřujou k průsmyku Somport. Po poledni přestává pršet a přicházím do Urdosu. Je to taková větší vesnice a mají tu u silnice malý krámek. Potřebuju si koupit něco k jídlu, tak tam stojím dlouhou frontu za velkou skupinou motorkářů, co zaplnili celý krám a vybrali mi všechny bagety. Kupuju si aspoň sušenky a Colu a čekání si krátím přezouváním do suchých ponožek. Konečně jsem na řadě a jako poslední v krámě platím a sedám si na lavičku, co je opodál. Když dojím, uvědomuju si, že jsem v krámě nechal na pultu klobouk. Jdu si pro něj, ale je zamčeno. Paní zavřela hned co jsem odešel a otevírá se až v půl páté. Snažím se ťukat, jesti ještě někdo uvnitř není, ale marně. Definitivně jsem přišel o klobouk. Aspoň že mám boty a nejsem bez klobouku ještě i bos.

Pokračuju pořád po silnici na Somport. Stoupám v serpentinách a postupně se kolem mě rozprostírá opravdu horská scenérie. Horské štíty mají špičky bílé od sněhu a kolem silnice teče horská říčka. Konečně jsem kolem čtvrté nahoře a překračuju hranici do Španělska.

Vítá mě modrá obloha a velká modrožlutá cedule se symbolem mušle a s nápisem Camino de Santiago. Kochám se krásným výhledem, fotím si kapličku na vrcholu a těším se na ubytování, co mám poznačený v Cardanchú, v serpentinách asi kilometr cesty pod průsmykem. Namoženej sval na noze při sestupu dost bolí, opírám se o hůl a dopajdávám k budově, kde by mělo být ubytování. Ale ouha, celé to Cardanchú je horský zimní středisko a teď v létě je úplně mrtvý. Opravdu tu nepotkávám živou duši, všechno je zavřený. Herberk taky. Sice má první dveře do chodby otevřený, ale hlavní vstupní dveře ne. V tom malém meziprostoru nic není, jen opřený nářadí na odhrabávání sněhu a jedna hůl, co je sice trochu do oblouku, ale pořád lepší, než ten klacek co mám já. Tak ho tam nechávám a beru si ji. Venku na lavičce na sluníčku svačím a prvně otevírám pořádnou mapu, co jsem si koupil už v Praze na španělskou část cesty. Pro Španělsko už mi funguje i stažená offline mapa v mobilu, takže se hned cítím mnohem jistěji.

Podle mapy a mých poznámek by mělo být další nejbližší ubytování v Canfranc Estación, asi po 3km prudkýho klesání. Jsem už trochu nervózní, ale dopadá to dobře. Kupuju si tam na oslavu začátku španělský části cesty i láhev vína, je dobrý a stojí v přepočtu jen asi 40Kč. Inu Španělsko. Beru si i sůl v cestovním balení, může se hodit. V krámě mají i malý pult s textilem, tak si za 3,5€ pořizuju novej klobouček. Je skladnější než ten co jsem musel zanechat v krámě v Urdosu, ale jinak je příšernej. Jinej lepší tam nemají. Má zlatavou barvu, je spíš dámskej a je mi velkej (to řeším tak, že ho tou svou zubní nití po obvodě na dvou místech sešiju). Svůj účel snad splní.

Ještě by to chtělo dát si nějak do pořádku nohy a mít trochu lepší počasí. Ubytovávám se spolu s dalšími šesti poutníky (tenhle nával už je oproti Francii změna) za 13€ hned v prvním herberku v městě. Ubytování by tu mělo být víc, ale nemám sílu dál hledat a porovnávat.

Zítra mě čeká sestup do Jacy a pak se uvidí.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou