Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den sedmý, k horám (5.6. 2017, pondělí)

Po snídani asi tak v půl osmé vyrážím. Neprší, ale všude je mokro a cesta je samý bláto. Takže návleky sundavám až v Oloronu, je to asi 20km nahoru dolů, lesem a po kamenech. Kloužu a lámu přitom bambusovou hůl. V lese si sbírám jinej klacek a myslím na tu paní ze včerejška, jak to asi zvládne. Potkávám odpočívadlo s vodou pro poutníky, ozdobený botama sloužícíma jako květináče. Kytky v nich krásně kvetou. Po chvíli konečně zahlédnu poprvé Pyreneje. V Oloronu se motám, cesta vede cikcak městem, ale z plánovaný zastávky u obchodu nic není. Carrefour opravujou a po cestě už nic jinýho není, jen drahý restaurace v centru. I pizzerie jsou zavřený, smůla. Na konci Oloronu si sedám na lavičku a jím aspoň kus čokolády, co mám ještě s sebou od včerejška. No ano, a ještě mám v železný zásobě pár zelňáků. Pokračuju v cestě, za Oloronem se po chvilce váhání dávám po tý správný. Značka tady totiž vede dost nepřehledně na dvě strany, ta druhá větev míří do Lurd.

Pyreneje už jsou pěkně vidět, ale stejně trochu bloudím. Naštěstí se asi za půl hodiny znovu potkávám se značkou a pokračuju podle vody do hor. Nejraději bych se dostal až do Sarrance. Mám napsáno ve svých poznámkách, že tam poskytujou ubytování v klášteře. A druhý den už by byl odtamtud realizovatelnej přechod Pyrenejí do Španělska. Vychází mi to časově na pátou hodinu, to by se snad dalo.

Před Sarrance mě předbíhá nějakej místní turista, neumí anglicky ale nějak se domluvíme a on mi ukazuje cestu ke klášteru. Je to tam trochu rozpačitý, nikdo neumí anglicky a místní hospodyně tu domluvu se mnou opravdu nedává. Naštěstí přichází jeden mladík, co tam zjevně patří, asi laický bratr, protože není v hábitu, a ten anglicky trochu umí. Tak mi dělá asistenci, vysvětluje a ukazuje všechno potřebný. Mají tady takovou vychytávku, že batoh si musím nechat dole na chodbě, kde mají plastové přepravky. Do těch si na pokoj musím přeložit všechno, co budu potřebovat. V půl sedmé je v kapli bohoslužba, protože zítra je zrovna sv. Norberta a tohle je klášter premonstrátů, které ve 12. století založil. Tak to s nima slavím, na bohoslužbě se nechytám, ale aspoň se účastním. Na závěr se mi kněz, co vede bohoslužbu, ptá na jméno a zvlášť mi žehná na cestu (s překladem od toho mladíka). Pak je společná večeře, polévka a maso s fazolema (lepší než jsem měl včera z konzervy) a kousek sýra na závěr. Ale víno nedávají. Všichni se chovají mile, až na tu hospodyni, co má jasně poutníky na starost a vůbec jí to netěší. Asi má plnou hlavu příprav na zítřejší slavnost a nějakej poutník je prostě navíc.

Jsem zvědavej, jak se zregeneruju na zítřejší etapu. V ideálním případě dojdu až do průsmyku Somport, kde je hranice se Španělskem. Ale cesta si řekne svý.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou