Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Miloslav Musil: Cestou

Den třetí, paní domácí (1.6. 2017, čtvrtek)

Vstávám před sedmou, s Maximem (ta slečna se jmenovala Lea) jsme domluveni, že vstává taky tak. V kuchyni už na mě čeká snídaně. Nabízím nějaký finanční vyrovnání, ale on odmítá. Já rozumím a netlačím. Loučím se a vyrážím na cestu. Tentokrát rovnou v sandálech, boty přivazuju tkaničkama na batoh. Plosky nohou pobolívají, ale jde to. Ostatně musí. Je příjemný svěží ráno, který se postupně cestou mění na úpal. Na cestě potkávám první tři poutníky. Myslím na to, že potřebuju někde koupit krém proti sluníčku, ale v malých krámcích nic takovýho nemaj. V Barranu ve smíšence si kupuju aspoň pivo namíchaný s tequilou. Obsah alkoholu je 5.9%, sousední plechovka belgickýho piva má celých 6%. To mě tedy nenamaže, ale potkávám se znovu se svými spolupoutníky a ti mi dají máznout ze svýho.

Pokračuju zvlněnou krajinou podobnou té naší až do Montesquiou, kde asi končí všichni poutníci co jsem je dneska potkal. Tahle etapa má zatím jen 32km, tak se rozhoduju jít dál. Podle mých informací, který jsem si vypsal na papírek už před cestou, by mělo další ubytování být v Saint Christaud. Žádnou adresu a žádný další informace o něm nemám, jen že se jmenuje La Barraque. Cestou se mi definitivně trhají popruhy na batohu, tak si ho podepírám zespodu rukama. Budu ho muset důkladně zašít. Ještě že mám s sebou jehlu a režnou nit. Na cestě vidím ceduli, která poutníky upozorňuje na to moje ubytování.

Herberk má být asi 500m bokem od vyznačené cesty. Vydávám se tam vysokou travou a opravdu nacházím zvláštní stavení, úplně na samotě. Vypadá opuštěně, branka do zahrady je zavřená přehozeným řetězem, který jde sejmout. Obávám se už, že budu muset tentokrát spát venku, ale stavení je otevřený. Jdu dovnitř a volám. Nikde nikdo, ale po chvíli se objevuje paní domácí. Štíhlá bělovlasá šedesátnice v jednoduchých lněných šatech a bosá. Můžu si vybrat pokoj i postel, nikdo další tu dnes není. Přináší mi vodu ze studánky, ta že je lepší. A ptá se, jestli mám co jíst nebo že mi může udělat něco k jídlu sama. První člověk, který mluví anglicky. Říkám, že budu za něco k jídlu vděčnej a domlouváme se na sedmou. Mám sice ještě zelňáky, ale držím si je jako železnou zásobu. Ukazuje mi, kde je koupelna a že tam je suchej záchod. A s úsměvem dodává, že sprcha suchá není. To už je mi jasný, že jsem hostem ve zvláštní domácnosti. Na zahrádce má ta paní všechny druhy bylinek a vidím i zeleninovou zahradu a slepice.

Opravuju batoh, spotřebovávám prakticky celou režnou nit co mám s sebou a tak používám i svou zubní. Moc praktická věc ta zubní nit. Batoh po dceři je na výlety a ne na takovouhle zátěž. Snad mi vydrží.

Po sedmé mě paní volá k večeři, prostřela na stole venku na zahradě a udělala salát a omeletu. Při jídle si povídáme a já se dozvídám víc. Farmaří tu sama, má dvě krávy, pole a všechno co potřebuje si pěstuje sama. Všechno dělá rukama, bez mechanizace a chemie. Nemá auto, na nákup chodí s batohem jednou za dva měsíce do 10km vzdáleného Marciacu a prakticky jen pro cukr, sůl a kávu pro poutníky. Venku má na vaření velkou parabolu s takovým úchytem na hrnec uprostřed a v kuchyni hliněný raketový kamna, který jsem zatím viděl jen na obrázku. Pochází ze Švýcarska a byla učitelkou hudby. Odešla i se třemi dětmi od muže a usadila se tady. Děti už jí odrostly a osamostatnily se a ona se snaží žít v souladu s přírodou a téměř bez peněz. Přestala si platit i zdravotní a sociální pojištění a říká, že až onemocní, tak tu umře. Ekologicky je hodně radikální, vadí jí i traktory, že udusávají půdu, ale má hodně znalostí o přírodním farmaření a má to logicky srovnaný. Na závěr mi přináší ovoce ze zahrádky s domácím tvarohem. Místo razítka mi do kredenciálu maluje svůj barák a nemá žádnou pevnou taxu. Poprvé se u ní setkávám se systémem donativo, tedy s dobrovolným příspěvkem. Říká, že moc nepotřebuje, ale daně za dům a pozemky platit musí. A že začala s ubytováváním poutníků vlastně náhodou, když se u ní jeden takový zastavil, jestli by nemohl přespat. A že se jí takové putování líbí, protože vede člověka k úspornosti. K tomu, aby měl opravdu u sebe jen to, co potřebuje. To můžu jen potvrdit.

   

Miloslav Musil
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou